ADNAN OKTAR POPISUJE,
JAK TRÁVÍ SVÉ DNY
|
Televize Oda, 25.září 2008
Adnan Oktar: Mé dny jsou obvykle velice rušné a plné aktivity a nemám moc času pro spánek. Nerad marním ten čas, protože považuji spánek za čas odečtený ze života. Tak nespím déle než 4 hodiny, pak vstanu k ranní modlitbě. Potom jsem ve stavu neustálé činnosti. Mám moc rád noviny. Raději čtu noviny než zprávy na Internetu. Rychle noviny prohlédnu a podtrhuji si ta místa, která mne zajímají. Pak je dám kolegům pro bližší prozkoumání. Ale možná vás bude zajímat, jak utrácím volný čas. Jsem velice zamilovaný do zvířat, květin a rostlin. Mám několik koček, které jsou velice, velice roztomilé. Před několika dny byla například jedna z nich zapuzena matkou, aby se starala sama o sebe. Je zcela dospělá, ale v srdci stále kotětem. Neustále hledá cit a nikdy neopouští blízkost domu. Kočky obvykle chodí ven a mají tam co dělat, ale tato je vždycky pod oknem. Jsem k ní moc milý. Vzbuzuje ve mně obrovské city. Taky má pořád hlad, takže pro ni opatřujeme játra. Mám stromy, ovocné stromy, o které se zajímám. Ovoce některých právě dozrálo a já se blízce zajímám o jejich hnojení, prořezávání jejich větví a takové věci. Před několika dny jsem koupil květinu a ta se opravdu otevřela, vypouštějíce spoustu maličkých semínek. Večer jsem ji pozorně sledoval, byla to opravdu rozkošná, nádherná věcička. Měla úžasně dlouhý, štíhlý stonek. Její květ byl také rozkošný, plný barev. Toto jsou úchvatná požehnání věnovaná Alláhem. Je toho tolik k vidění a těšení se z toho. Nemáme ani dost času ani dost let v našich životech. |
|
IHA, 6.dubna 2008
IHA: Nakonec, co Adnan Oktar dělá v soukromém životě? Je něco, co byste nám o sobě chtěl sdělit? Jak vypadá váš domov? Chtěl byste se s námi o to podělit? Adnan Oktar: Věc, kterou nejvíce miluji ve svém soukromém životě, to jsou moje kočky. Mám armádu koček, které mě zaměstnávají. Rád maluji, moderní malby. Pečuji o zahradu. Vyvětvuji stromy a někdy aranžuji růže a jiné květiny. Někdy chodím ven. Dříve jsem nechodíval, ale v těchto dnech vycházím mnohem více. |
|
Televize Tempo, 24.prosince 2008
Adnan Oktar: V letech na vysoké jsem trávil život výzkumem; vždycky jsem četl, dotazoval se a prověřoval. Nebyl jsem tím, kdo tráví mnoho času venku a na ulicích. Doma jsem měl chemickou laboratoř, v níž jsem utrácel čas. Doma jsem pracoval na keramice, dělajíce sochy z hlíny, nebo malujíce obrázky. To dělám stále. Pracuji na 3 x 3 metrové olejové malbě. Dělám moderní surrealistické obrázky a mnohé jsem daroval přátelům a ti je mají ve svých domovech. Rád jsem pracoval uhlem. Dělal jsem modely, malé modely různých objektů, doma. Tak jsem trávil dny. Četl jsem knihy. Čtení bylo to, co se mi líbilo nejvíce ze všeho. |
|
Televize Kuşadası, 14.července 2008
Adnan Oktar: Když dostanu příležitost, tak zvířata, která mám nejraději, jsou kočky. Duman byl přede dveřmi, viděli jste ho? Nemohu se nabažit pečování o ně. Mají koťata a to je rozkošné, starat se o ně. Mám také králíky. Jsou super. Alláh v nich Sebe znamenitě projevuje. Onehdy jsem si vzal dva beránky. Jsou opravdu sladcí a roztomilí. Opravdu člověku pomáhají relaxovat a vydechnout. Obohacují něčí city. Uvolňují duši. Jsou doopravdy radostnými požehnáními od Alláha. Trávím s nimi čas. Mimoto, mám-li čas a přichází-li léto, rád se procházím. |
| Gaziantep Kanál 5, 20.září 2008 Adnan Oktar: Nejsou všechny stejné. Některé dny dávám rozhovory a tak jsou tyto dny rušnější. Ale rád vstávám brzo. Vždycky jsem byl skřivánek. Příliš mnoho spánku je pro mne nepohodlné. Spím 3 nebo 4 hodiny a i to je pro mne mnoho. Vstávám najednou, vysprchuji se a cítím se mnohem lépe, povzbuzený, rovnou. Obecně si dávám lehkou snídani, když vstanu. Mám moc rád olivy. Chutnají mi datle. Snažím se a vyhýbám se těžkým jídlům. Mám rád zeleninu a obvykle si ji připravuji sám. |
ADNAN OKTAR POPISUJE SVOJE
ROKY NA UNIVERZITĚ MIMAR SINAN
| Televize Kırşehir Ahi, 15.července 2008 Adnan Oktar: Maša’Alláh. Ovšemže je to Alláh, Kdo vede k vedení. Nevykonával jsem namaz (pravidelné modlitby) až do let na vysoké škole. Na konci vysoké školy, v posledních letech, byla v Turecku rozšířená anarchie a teror. Přemýšlel jsem o otázce jedinnosti a existence Alláha. Prověřil jsem marxismus a fašismus. Prostředí, ve kterém jsem se nacházel bylo vskutku aktivní. Ankarská fakulta politické vědy, Ankarská vysoká škola Kurtuluş, právní fakulta a univerzita Hacettepe byly mým razícím základem. Pořád tu byly ozbrojené srážky, bombardování a podobné události probíhaly. Viděl jsem, jak jsou lidé biti přímo před mýma očima. Střílelo se. Alláh mne chránil. Viděl jsem je všechny zblízka. Pochodovalo se ulicemi. Lidé všemožných názorů se účastnili. Docházelo k velkým událostem. Alláh mne vychoval v takovém prostředí. Myslel jsem za sebe v tomto klimatu a šel touto cestou. Chvála Alláhu. Šel jsem cestou islámu, cestou Koránu. Nikdy nezapomenu, když pro mne nadešel čas se modlit, šel jsem do Ulusu, v Ankaře. Byla neděle, jak si dobře vzpomínám. Knihy, knížečky byly na prodej v suterénu. Byla tam jedna s titulem Učitel namazu. Malá knížka. Tam jsem jednu kopii koupil. Nebyl jsem schopen najít někoho, kdo by mne naučil, jak se modlit. Nemohl jsem najít nikoho, koho bych se zeptal. Tak jsem se snažil uvést do praxe co pravila kniha, jak nejlépe jsem dovedl. Četl jsem a studoval a uváděl do praxe. Pak jsem dostal kopii Katechismu Ömera Nasuhiho Bilmena. Ten byl plně srozumitelný. Tehdy jsem ho čítal. Koupil jsem náboženská cvičení imáma al-Ghazaliho. A Dopisy imáma Rabbaniho. Nakonec jsem koupil Saida Nursiho, učitele Bediüzzamana, Sbírku Risale-i Nur. Ta na mne měla značný vliv. Byla opravdu užitečná, chvála náleží Alláhu. Jak moje vědění opravdu vzrostlo nyní jsem hledal lidi, abych o tom pověděl. Co jsem měl dělat? Akademie krásných umění, Fındıklı. To mi připadalo dobré. Bylo to velice dobré. Bylo to jaksi plné marxistů, zcela v jejich rukou, jinak řečeno. Ale byla to také bašta umění. Učenec Said Nursi praví, že musíme s ateismem vést sjednocený boj prostředky umění a učení. Mýřil jsem na zcela správné místo, myslel jsem si. Podstoupil jsem zkoušky. Díky Alláhu, skončil jsem třetí. Domluvil jsem si malířské zkoušky. Moc se jim to líbilo. Učitelé pendlovali dovnitř a ven. Dělal jsem velmi dobré obrázky uhlem. Velmi to na ně zapůsobilo. Přišel jsem třetí. Ta škola byla pro mne velice dobrá. Pracovalo se ve studiu. Účast byla povinná, ale nebyla monitorována tak přísně. Škola byla od rána do večera. Studio bylo také otevřeno. Díky Alláhu jsem tam byl nepředstavitelně aktivní. Distribuoval jsem knihy o darwinismu. Kázal jsem slovo. Jakmile na to škola přišla, rozhodl jsem se přemístit na katedru filosofie Istanbulské univerzity. Podstoupil jsem univerzitní zkoušky. Tato univerzita byla mou první volbou a dostal jsem se tam. I tam jsem začal vykonávat svou činnost. Ale viděl jsem, že namísto mluvení ke každému jedinci zvlášť, bylo by účinnější komunikovat skrze knihy, namířené na širší obecenstvo. Tak jsem se tedy rozhodl začít se psaním knih. Pak, jak víte, se tyto práce začaly objevovat. Popisoval jsem věci s individuální dokumentací. Sebral jsem dokumenty o darwinismu dohromady, měl jsem jich plnou složku, černou složku. Otevíral jsem ji a diskutoval předměty. Pak jsem si pomyslel, že by mohlo být lepší udělat z toho knihu a rozdat ji, než kolem nosit svou složku. Potom, díky Alláhu, následovaly velice úspěšné aktivity. Ale je to jistěže Alláh, Kdo mne přiměl, abych všechno udělal. Je to Alláh, Kdo to všechno udělal. Je to Alláh, kdo shromáždil kolem mne lidi a udělal z nich mně podobné. Byl to zázrak. Lidé, kteří byli univerzitními studenty, mladí, dobře vyhlížející a bohatí, vysoce inteligentní, absoloventi koleje a příslušníci dobrých rodin, mohli očekávat v tomto světě veškeré požehnání. Ale slyšeli mé jméno a o mně od sebe navzájem a přicházeli se mnou mluvit. Byli velice ovlivněni mými slovy, chvála Alláhu. Alláh při tom učinil mou čestnost nápomocnou. Stále se divím, jak se tolik lidí mně podobných, kolem mne shromáždilo, a jsou tak loajální, oddaní a nadšení, navzdory všemu tlaku na nás uvalenému, jak může každý vidět. |
|
Al Baghdadi, 5.srpna 2008
Adnan Oktar: Moje je klasická, sekulární rodina. Střední třída. Rodina v Ankaře. Žil jsem se svou matkou, otcem a starším bratrem. Byla tam také matka mé matky a můj děd; byli jsem všichni dohromady, ale oni byli sekulární rodina. Pouze můj zesnulý děd vykonával modlitbu (namaz). Můj otec někdy chodil na Páteční modlitby. Moje matka se nemodlila. Ani můj bratr. Během mých let na vysoké, v posledním roce, myslím, jsem začal zkoumat modlitbu sám od sebe a učinil vlastní rozhodnutí a jasně viděl existenci Alláha. A kupoval jsem knihy. Koupil jsem různé katechismy. Tehdy jsem koupil Katechismus Ömera Nasuhiho Bilmena. Koupil jsem knihy Saida Nursiho. Koupil jsem spoustu podobných knih. Koupil jsem dokonce Kompletní katechismus od Hüseyina Hilmiho Işıka, knihu obsahující velmi detailní informace. Koupil jsem Náboženská cvičení Imáma al-Ghazaliho, Dopisy Imáma Rabbaniho a práce Abu Laithiho Samarkandiho. Koupil jsem rozmanité další knihy, kupoval jsem malé knížky od učenců a spisovatelů století. Získával jsem stále více a více vědomostí, jak jsem je četl. Pak jsem vyhrál místo na Akademii krásných umění Fındıklı v Istanbulu. Ve vstupní zkoušce jsem skončil třetí. Bylo to pro mne skvělé, když jsem tam byl přijat. Bylo to cosi, co jsem chtěl, protože škola byla zcela pod vlivem marxistů. Byla řízena marxisty. Myslel jsem si, že tam budu velice snadno schopen kázat. Začal jsem kázat intenzivně. Kázal jsem slovo na chodbách mezi třídami nebo dokonce i ve třídě. Učitelé někdy přicházeli a rozpouštěli davy. Zvláště odmítali dovolení v hodinách ve studiu. Takto jsem pokračoval ve svých aktivitách. Tehdy tam byli někteří velice slavní učitelé. Profesoři. Existovaly malé letáky o evoluční teorii; knihy, které vysvětlovaly neplatnost teorie. Já jsem je vydal. Žádal jsem o kritiku. Ptával jsem se učitelů, “Mohli byste si toto prosím přečíst a zkritizovat to?” Ale mým skutečným záměrem bylo dostat je ke čtení, samozřejmě. Věděl jsem, že se dostaví výsledky, namísto kritiky, jakmile si je přečtou. A přesně k tomu došlo. Byl jsem ve škole velice efektivní. Rozvinul jsem si okruh přátel. Pak jsem se přemístil na Istanbulskou univerzitu. Na katedru filosofie, která, znovu, byla v rukou marxistů. Začal jsem zde také se stejnými aktivitami. Pak jsem začal pracovat na knihách a zbytku. A to stále pokračuje. |
|
Televize Çay, 23.července 2008
Adnan Oktar: V roce 1979 jsem dosáhl čtvrtého místa ve vstupní zkoušce návrhářství interiérů na Akademii krásných umění. Abych řekl pravdu, studování návrhářství interiérů nebylo mým jediným cílem pro vstup na školu; také jsem Akademii krásných umění považoval za ideální místo, kde mohu sdělovat poselství. Byla velice pod kontrolou marxistů, pod kontrolou různých skupin a levicových frakcí. Skoro nikdo nekonal modlitbu a pokud ano, tak se modlili v tajnosti. Nikoho takového nebylo kolem vidět. Mešita Molla sousedila se školou, a já jsem tam chodil na modlitby. Konal jsem tam Páteční modlitbu a polední a odpolední týdenní modlitby, a někdy také večerní modlitbu. Prostředí, jaké jsem nalezl, vypadalo ideální pro kázání; v naší budově se konaly skupinové hodiny a studenti z lavic chodili ke mně, vytvořil se kolem mě dav a občas vydávali učitelé varování, říkajíce mi, abych přestal s těmito aktivitami a nemluvil takovým způsobem. Jenže já jsem to nicméně prováděl. Po 2 nebo 3 letech tamějšího sdělování poselství se kolem mne vytvořila skupina 3 nebo 4 lidí. Toto představovalo první jádro. Pak to postupně začalo růst. |
|
Televize Mersin TV, 5.září 2008
Adnan Oktar: Vstoupil jsem na akademii v roce 1979. Akademie krásných umění. Fındıklı akademie krásných umění. Akademie měla knihovnu. Tam jsem našel svoje první obrázky zkamenělin. Dělal jsem antidarwinistickou práci, ale tyto knihy byly pro pro Darwina. Ale stále do nich dávali obrázky zkamenělin. Viděl jsem, že tyto fosilie se vůbec nezměnily. Prohlédl jsem mnoho stránek. Nedali jich tam mnoho, ale žádná se nezměnila. Školní knihovna měla kopírku. Okopíroval jsem je. Vyrobil jsem si pro sebe složku, tlustou složku. Měli jsme učitele jménem Hilmi Yavuz. Byl filosof, a marxista s levicovými názory. Oponoval náboženství, jinak řečeno. Nevěřil v náboženství. Ale já jsem mu dal jeden z těchto malých pamfletů o evoluci a hovořili jsme a diskutovali. Díky Alláhu, o léta později se velice změnil. Náš učitel Hilmi Yavuz je dnes někdo, kdo věří v Alláha a hlásí se k náboženství. Také oponuje darwinismu. Měli jsme jiného učitele jménem Ercüment Tarcan. Nevím, jestli je dosud naživu. Kéž ho Alláh dlouho zachová, pokud ano. On také se v té době držel materialistických, darwinistických názorů. Pravil, “Jestli vyrobí jedinou buňku, vrhnu se ze školního okna.” Školní okno bylo nějaké 3 metry vysoko, ale já jsem přece nechtěl, aby se z něho vrhal, jistěže. Ale viděl jsem, že byl silně ovlivněn. Odevšad jsem tehdy shromažďoval obrázky. Našel jsem důkaz na podporu Stvoření v časopise Bilim Teknik, kupříkladu. Nalezl jsem toho hodně a vytrhal. Takto jsem dělal dobrou práci. Ale způsob jakým Alláh poskytl takový důkaz v nedávné době, to je dozajista skutečný zázrak, mám na mysli, že jsem doopravdy omráčili svět a dosáhli velikých výsledků například také v Rusku. |
| Televize Sivas Sipas, 2.září 2008 Reportér: Po tři roky na univerzitě Mimar Sinan jste se modlil v mešitě sám, o samotě. Setkal jste se v té době s nějakými potížemi? Odehrála se nějaká událost, která vás v té době opravdu ovlivnila? Míním, není pro člověka snadné být sám, bojovat sám. Prosím, povězte nám o tom. Byl jste zcela sám, vyrážejíce na svůj zápas. Adnan Oktar: Bylo těžké, když jsem poprvé mluvil s lidmi; několik lidí přišlo a pak zase odešli. Tak tomu bylo v letech 1979, 1980, 1981 a dokonce až do 1982. Čtyři nebo pět lidí přišlo a odešlo zatímco jeden nebo dva zůstali. To je osud, jistěže. Jinými slovy, Alláhův osud. Ale já jsem hádal, že porosteme a že to bude skvělé. Věděl jsem to. Také jsem věřil, že budu muset být velice trpělivý. Jak jsem konal svou práci, celá škola byla pod kontrolou marxistů, čímž myslím, že tam rozhodovalo mnoho levicových teroristických skupin a frakcí. Chodíval jsem do školní kantýny a kázal tam slovo mezi davy. Odehrávala se otevřená debata a levičáci hromadně obcházeli. Ale viděli, že jsem začal mít opravdový vliv, že efektivně popisuji darwinismus a kritizuji materialismus, a viděli v tom hrozbu. Levicoví studenti ve školním studiu se ukazovali s modelovými noži, noži tohoto druhu, předstírajíce, že něco vyřezávají, jako by chtěli poslat poselství, že jsou velice nebezpeční a mohou si dělat, co chtějí. Říkali, že nechtějí, abych se tam zapojoval do činnosti takového druhu. Ale já jsem řekl, že co říkám je pravda, a pokud tu věc se mnou nemohou probrat, tak by měli poslat své vůdce, aby se mnou debatovali. Ale to také odmítali. Ale nicméně… Reportér: Toto byly první roky univerzity? Adnan Oktar: Ano, první roky mezi 1979 a 1982. Pracoval jsem tajně, tajně ale vlastně otevřeně. Mešita Molla byla mým skladištěm knih. Schoval jsem je v mešitě. Měl jsem místo za kazatelnou, kde jsem svoje knihy schovával. Schoval jsem je, protože knihy by upoutaly pozornost, kdybych je přinesl ve větším množství. Míval jsem deset ve své aktovce, například. Měl jsem černou, plastickou aktovku. Dával jsem je mezi listy. Říkal jsem tiše studentům, aby si to přečetli a poskytli mi svou kritiku. To jest, neříkal jsem přímo, že jim dávám knihu ke zvýšení hladiny jejich vědění. Pouze jsem je poprosil o kritiku. Měl jsem velikou příležitost sdělovat poselství. |
Ordu Kanal 52, 29.srpna 2008
Adnan Oktar: Ano v letech 1979-1980 bylo její jméno Akademie krásných umění Fındıklı. Získal jsem místo na katedře navrhování interiérů. Skončil jsem ve vstupních zkouškách třetí. Tehdy tam byl učitel jménem Hilmi Yavuz, slavný filosof a básník a člen akademického sboru. V těchto hodinách nám náš učitel vypravoval o darwinismu, materialistické filosofii a marxismu podporujícím způsobem. Já jsem se také účastnil jeho hodin. Jednoho dne jsem mu dal knížečku o darwinismu. “Mohli byste mi zkritizovat tuto knihu, prosím?” požádal jsem ho. “S radostí,” řekl. Počkal jsem 2-3 týdny, abych viděl, jestli ji četl, a pak jsem šel do jeho místnosti a zeptal se, “Četl jste to, pane?” “Ano,” řekl. “Co si myslíte?” zeptal jsem se. Viděl jsem, že byl dost ovlivněn. Poznal jsem to z jeho chování. Druhého dne jsem k němu běžel se skupinou přátel v bráně, jako bychom mu blokovali cestu, abychom s ním mluvili. “Slyšel jsem, že byla objevena nová lebka,” řekl jsem. “Je to důkaz, který zkoncuje s myšlenkou lidské evoluce. Co si myslíte?” řekl jsem. Pohlédl na fotokopii, kterou jsem s sebou tehdy nosil v aktovce. “Předpokládejme, že darwinismus byl zničen,” pravil, ač jsem mohl vidět, že vlastně v tomto předmětu došel k pevnému závěru, “Co se stane pak?” zeptal se. “Všichni říkají, že lidé se pak vrátí k víře v Alláha,” pravil jsem. “Nikdo nezastává jinou pozici,” dodal jsem. Potom došlo k ochlazení vztahů mezi Hilmim Yavuzem a mnou. Viděl mne přicházet a vyhnul se mi. Ale nyní, maša’Alláh, vypadá jednak být odpůrcem darwinismu a zastáncem náboženství ve prospěch duchovních věcí. Hodně se změnil, maša’Alláh. To vypadá, že informace, kterou měl, na něj měla dlouhodobě mocný efekt.