Závěr

Realita Věčnosti By Neměla Být Ignorována

Historická a archeologická zjištění, jež jsme prověřili v této knize, ukazují, že darwinistická tvrzení o evoluci historie a společnosti jsou nesmysl bez vědecké hodnoty. Jediným důvodem proč jsou podporována je starost o zánik materialismu. Jak víme, materialisté se dopustili chyby odmítnutím reality stvoření; s vírou, že hmota je absolutní entita, která vždy existovala a vždy existovat bude. Jinými slovy, povýšili hmotu na božstvo. (Bůh je nad to dozajista povznesen) Dnes však věda dosáhla bodu potvrzení, že vesmír vznikl z ničeho (to jest, byl vytvořen), což vyvrátilo všechny teorie a filosofie podporující materialismus a materialistické názory.

Jenže i když jsou materialistická hlediska v rozporu s vědeckými důkazy, nemohou za žádnou cenu připustit, že hmota není absolutní, nýbrž stvořená. Kdyby mohli na okamžik odstoupit od svých dogmatických předsudků, byli by schopni vidět holou pravdu a osvobodit se od kouzla materialismu, které na ně bylo vrženo. Aby toho dosáhli, stačilo by dát na jednu stranu obvyklé názory, zbavit se své ideologické bigotrie a udržet si otevřenou mysl.

Jednou z prvních věcí, jež musí zvážit, je pravá povaha konceptu času, neboť materialisté si myslí, že čas, tak jako hmota, je absolutní. Tento klam brání mnohým spatřit pravdu. Moderní věda prokázala, že čas se odvozuje od hmoty a tak jako ona byl vytvořen z ničeho. To jest, čas má počátek. V minulém století vyšlo také najevo, že čas je relativní koncept; to jest druh proměnlivého vnímání a nikoli cosi stabilního a neměnného, jak se materialisté po staletí domnívali.

Pravá Povaha Konceptu Času

Čas existuje jako srovnání různých iluzí uvnitř mozku. Kdyby neměla osoba paměť, její mozek by nemohl činit takové analýzy a proto by nemohl existovat pojem o čase. Kdyby lidé neměli vzpomínky, nepřemýšleli by o období uplynulého času, ale prožívali by jediný "moment" v němž žijí.

To co zveme "čas" je ve skutečnosti metoda při níž srovnáváme jednu chvíli s jinou. Kupříkladu, když osoba zaťuká na nějakou věc, uslyší určitý zvuk. Pokud klepne na stejnou věc znovu, uslyší další zvuk. V domnění, že mezi oběma zvuky existuje mezera, nazve tuto mezeru "časem." Jenže když druhý zvuk slyší, ten první není ničím více než představou v jeho mysli, pouhým kouskem informace v jeho paměti. Osoba formuluje své povědomí o čase srovnáváním "přítomné" chvíle s tou, kterou chová v paměti. Kdyby neprovedl takové srovnání, vůbec by nemohl mít dojem času.

Renomovaný fyzik Julian Barbour definuje čas tímto způsobem:

Čas není ničím více než měřením změny postavení objektů. Kyvadlo se zhoupne, ručičky hodin se posunou. 82

Stručně, čas je výsledkem porovnání dat uložených v mozku. Kdyby neměl člověk paměť, jeho mozek by nemohl provádět takové převody a proto by si nikdy nevytvořil pojem o čase. Jeden se určuje jako stár třicet let pouze proto, že nahromadil informaci, jež pasuje k těmto třiceti letům. Kdyby jeho paměť neexistovala, nemohl by myslet na takové předcházející období a zakoušel by pouze jediný "okamžik", v němž by žil.

Náš Koncept “Minulosti” Je Pouhá Informace Našich Vzpomínek

Kvůli podnětům, které přijímáme, si myslíme, že žijeme v oddělených sekcích času zvaných minulost, současnost a budoucnost. Leč jediným důvodem, proč máme představu o "minulosti" (jak vysvětleno dříve) je to, že rozmanité události byly umístěny do našich vzpomínek. Například si vzpomínáme na událost zápisu do základní školy a proto to považujeme za událost z minulosti. Jenže budoucí věci v našich pamětech nejsou. Proto pohlížíme na tyto věci nám dosud neznámé jako na události, které zažijeme v budoucnosti. Jenže právě tak jako byla minulost zažívána z našeho pohledu, je tomu i s budoucností. Jen proto, že tyto události nebyly uloženy do naší paměti, je nemůžeme znát.

Kdyby Bůh vložil budoucí události do naší paměti, pak by byla budoucnost pro nás minulostí. Například třicetiletý člověk si vzpomíná na třicet let vzpomínek a událostí a z tohoto důvodu si myslí, že má třicetiletou minulost. Kdyby byly události mezi třiceti a sedmdesáti uloženy do paměti této osoby, pak pro třicetiletého jedince by bylo jeho třicet let i jeho "budoucnost" mezi třiceti a sedmdesáti lety pro něj minulostí. V takové situaci by jeho minulost i budoucnost byly přítomny v jeho paměti a obé by pro něj bylo živoucí zkušeností.

Jelikož Bůh nás přiměl pohlížet na události v pevně daných sadách, jako kdybychom se posunovali od minulosti do budoucnosti, neinformoval nás o naší budoucnosti ani nám nevložil tuto informaci do naší paměti. Budoucnost není v našich vzpomínkách, ale veškeré lidské minulosti a budoucnosti jsou v Jeho věčné paměti. Je to jako pozorovat lidský život jako by byl již vyobrazen a ukončen ve filmu. Někdo, kdo nemůže film přetočit, sleduje jeho život jak se obrazy posunují jeden za druhým. Mýlí se v přesvědčení, že obrazy, které dosud neviděl, tvoří budoucnost.

Světová Historie Je Také Relativní Koncept

Propuknutí a konec 2.světové války, vypuštění první rakety do vesmíru, položení prvního kamene při stavbě starobylých egyptských pyramid a vztyčení mnohatunových kamenů ve Stonehenge, to vše existuje v jediném momentu v Božím zraku.

Všechna tato fakta se vztahují také na historický a společenský život. Myslíme na společnosti a světovou historii jako omezenou uvnitř konceptů času a prostoru. Dělíme dějiny na období a pohlížíme na ně v pojmech našeho relativního konceptu.

Spoléháme na svých pět smyslů, abychom přežili. Vnímáme pouze to, co nám naše smysly dovolí a nemůžeme nikdy uspět ve vystoupení za hranice našich smyslů. Čas a prostor, v nichž žijeme, jsou vnímány obdobně. Když náš mozek neumí zaznamenat bytost pomocí našich pěti smyslů, jednoduše řekneme, že bytost "zmizela". Podle toho události, obrazy a pocity uchované v našich vzpomínkách pro nás pořád existují—to jest, jsou živé, zatímco ty zapomenuté již nadále neexistují. Jinak řečeno, bytosti a události, jež nejsou v naší paměti jsou pro nás pryč. Jsou "mrtvé" a neexistující.

Jenže toto platí pouze pro lidské bytosti, poněvadž jen lidské bytosti mají omezenou paměť. Paměť Boha, na druhou stranu, je všemu nadřazená. Je bez hranic a věčná, leč jeden bod si zaslouží zmínku: Pojem "paměť Boha" je zde užit pouze za účelem objasnění. Rozhodně není možné jakékoli srovnání nebo podobnost načrtnutá mezi pamětí Boha a pamětí člověka. Bůh je dozajista Ten, Kdo stvořil všechno z ničeho a Který zná všechno do posledního detailu.

Jelikož paměť Boha je nekonečná, nic, co v ní existuje, se nikdy neztratí. Jinými slovy, žádná bytost Bohem stvořená, nezanikne. Žádná květina nevybledne, žádná voda se nedopije, žádné období neskončí a žádné jídlo není zcela snězeno. Ve své první podobě jako oblak prachu je vesmír v Božím zraku; každá chvíle dějin je v Jeho zraku tak jak se odehrály. Kameny Stonehenge jsou dávány na místo, egyptské pyramidy jsou budovány, Sumeřané zkoumají hvězdy, Neandrtálci se protloukají životem, malby v jeskyni Lascaux jsou malovány, lidé žijí v Catal Huyuk a zuří 2.světová válka. Stejným způsobem společnosti, které budou žít za tisíce let nyní existují v Božím zraku, tak jak budují své civilizace a uspořádavají svoje životy.

Věčnost začala pro bytost nebo událost v čase, kdy byla vytvořena. Například když je stvořena květina je ve skutečnosti předurčena nezmizet. To, že zanikne, nebude nadále součástí vnímání člověka a bude vymazána z jeho paměti neznamená vlastně, že je zmařena nebo zemřela. Její stav v Božím zraku, to je na čem záleží. Navíc všechny stavy této entity od jejího stvoření skrze všechny okamžiky života, existují v paměti Boha.

Poctivá Úvaha

Všechny tyto znalosti mají nejvyšší důležitost pro lidský život. A toto rozhodně není žádný druh filosofie nebo myšlenkové školy, ale výsledek vědeckých závěrů, které nelze popřít. Nejpravděpodobněji většina čtenářů uvažuje o těchto faktech o věčnosti a pravé povaze času poprvé v životě.

Avšak důležitou věc je třeba mít na paměti: Bůh v Koránu zjevuje, že "pouze ti, kdo se upřímně obracejí k Bohu" (Korán, 50: 8) dávají pozor. Jinými slovy, jen ti, kdo pravdivě hledají Boží vedení a usilují o ocenění Jeho nekonečné moci a Jeho velikosti budou dbát na tato vysvětlení a plně porozumí těmto skutečnostem.

Jedinec může být ovlivněn materialismem celý svůj život. Kvůli tomuto vlivu nemusí mít příležitost přemýšlet o těchto faktech s otevřenou myslí. Ale to neznamená, že musí žít nadále v omylu. Kdokoli vidí pravdu již nesmí setrvávat v omylu, ale naslouchat a poslechnout morální hlas svého svědomí. Korán praví, že každý jedinec se musí vyvarovat stát se osobou, jež ve svém vědomí vidí pravdu, ale otočí se k ní zády:

A odmítli je, přestože duše jejich přesvědčeny byly o pravdivosti jejich, z nespravedlnosti a pýchy. A pohleď, jaký byl konec těch, kdož šířili pohoršení. (Korán, 27:14)

Ti, kdo vidí pravdu a uznávají ji, bude-li si to Bůh přát, dosáhnou spasení v tomto světě a na věčnosti:

Ti, kdož pravdu přinášejí a ji potvrzují - hle, to jsou bohabojní! (Korán, 39:33)