Vliv Náboženství na Sociální Život

Nevíra má různé negativní vlivy na lidské bytosti a jejich společnosti. Ve společnosti dalece vzdálené náboženství jsou základními znaky jejích členů nespravedlnost, sobeckost a nedůvěryhodnost. Taková je nevyhnutelně povaha nevěřících společností. Jedině hodnoty náboženství zajistí jedincům a společnostem morální dokonalost. Ti, kdož mají víru v Boha a věčnost se chovají zodpovědně, jelikož žijí jen proto, aby dosáhli Božího souhlasu. Bojíce se Boha, pozorně se vyhýbají hříšným činům, postojům a chování, jaké Bůh neschvaluje. Společnost, jíž dominují takoví lidé se stane takovou, která nepozná sociální problémy.

Avšak nevěřící osoba selže v poznání, že bude nakonec za své skutky potrestána nebo odměněna a nedodržuje omezení daná Bohem. Nedbající na Soudný den prostě nevidí žádnou nezbytnost pro držení své zkaženosti na uzdě. Navzdory tomu, že se vyhýbají určitým pro společnost nepřijatelným formám chování, mnozí lidé neváhají spáchat jiné zlo, kdykoli jsou k tomu pobízeni, povzbuzováni nebo mají příležitost.

Pro toho, kdo projevuje, že dává přednost nevíře, začínají problémy ještě v tomto světě, neboť každý, v hloubi svého srdce, ví, že by měl lnout k náboženským hodnotám. Určitě je každý vybaven schopností svědomí. Jenže zatímco uvnitř věřících je tento mechanismus jemně seřízený, stává se téměř nefunkčním u těch, kdo nežijí podle náboženských hodnot. Jinak řečeno, nedbají-li na své svědomí, lidé, kteří byli odnešeni od hodnot náboženství, zakoušejí duchovní tíseň. Každý ve skutečnosti ví, že má Stvořitele a že je Mu odpovědný a že by měl projevovat morální dokonalost. Jenže toto je v podstatě v konfliktu s jeho světskými rozmary a touhami.

Toto je důvod, proč jedinci raději úplně odmítnou náboženství nebo hledají omluvy jako "Jsem čestný, dobrý a upřímný" aby se vyhnuli způsobu života popsaného v Koránu. Jenže v obou případech si jsou lidé v podvědomí stále vědomi, že by měli vést druh života schválený Bohem. Ve společnostech vzdálených hodnotám náboženství je hlavním zdrojem všech duševních muk a psychologických a duchovních problémů duchovní tíseň, jež je "bolestí svědomí."

Situace těch, kdo začínají poznávat tento zármutek, zatímco jsou stále v tomto světě je vyjádřena v následujícím verši:

A říkají: „Kdy splní se tato hrozba, jste-li z těch, kdo pravdu dí?“ Odpověz: „Možná že část toho, co uspíšit chcete, za vámi již těsně stojí.“ (Súra an-Naml: 71-72)

"Bolesti svědomí" jsou pouze menší část věčného a nesnesitelného duchovního smutku, který věřící pocítí na věčnosti. Důvod proč člověk trpí touto bolestí tohoto světa je, že dává přednost způsobu žití, postojům a vzhledu, jež odporují smyslu jeho stvoření. Dokud se přidržuje svých nenáboženských postojů a mentality, je odsouzen trpět duchovním smutkem. To proto má potřebu hledat cesty, jak utišit hlas svého svědomí a pocítit tak úlevu od duševního utrpení.

Duševně i fyzicky člověk přirozeně inklinuje směrem k hodnotám náboženství. Bůh dozajista nestvořil jen člověka, ale stvořil pro něj i náležitý způsob života. Proto překračování hranic Boha přirozeně vede k osobním a společenským komplikacím. Jak uvedeno na předcházejících stránkách, tyto komplikace jsou vlastně sociální a osobní utrpení, které mělo během dějin negativní vliv na lidstvo. Jedna a jediná cesta, jak eliminovat tyto komplikace, je lnout k hodnotám náboženství. Náboženství přináší řešení na každou z těchto komplikací v reálném smyslu.

Lnutí K Hodnotám Náboženství Překáží Zločinům

Neexistuje žádný důvod pro osobu, která nežije podle hodnot náboženství, a tudíž neočekává, že bude posuzována podle svých činů a nakonec potrestána, aby dodržovala hranice vymezené Bohem a pracovala pro dobro a zájmy ostatních za účelem dosáhnout Božího schválení. Podle jejího pomýleného přesvědčení, že má pouze jedinou šanci žít svůj život v tomto světě, si myslí, že ho musí prožít v nejpohodlnějších podmínkách, jít za vším, co chce a být schopna dělat, cokoli si umane. Korán podává toto odůvodnění takto:

Říkají: „Neexistuje leč tento náš život pozemský, zemřeme a žijeme a pouze čas nás zahubí!“ Však o tom, co říkají, žádných vědomostí nemají a jenom se tak dohadují. (Súra Ad-Džáthija: 24)

Kdokoli s takovým chybným přístupem je zranitelný vůči všem druhům hříšnosti a nemorálnosti. Může nestoudně lhát, krást, rušit své sliby, uchylovat se k násilí, považovat lhaní za samozřejmé, podvádět nebo vykořisťovat práci a zdroje druhých, kdykoli se mu k tomu naskytne příležitost. Jednoduše neexistuje nic, co by jej zadrželo před zlem.

V době, kdy je otrokem svého ega (nižší duše) poslouchá jeho příkazy bez zaváhání. Nevidí žádné hranice pro to, nakolik je zkažený. Je-li to v jeho zájmu, neuvidí důvod proč nespáchat vraždu. Noviny jsou denně plné takových incidentů. Jejich stránky jsou zaplněné zprávami o lidech, kteří zabili své sousedy pro šperky, ženách zabíjejících manžely v hněvu, otcích mučících své děti a lidech vraždících vlastní rodiče pro peníze. Rozhodně se každý den odehraje nespočet obdobných příhod, které zůstanou utajeny. Toto vše jasně dokazuje, že lidé se stali slepými otroky svého nízkého já. Duchovně jsou dokonce na nižší úrovni než zvířata. V Koránu se takovému jedinci říká porušovatel limitů, provinilec, hříšník." (Súra al-Mutaffifin: 12)

Ve společnosti, kde mohou lidé provést cokoli kdykoli může být osoba vedle vás v autobuse, nákupním centru, divadle potenciálně nebezpečná. Může to být lupič, vrah, násilník. Navíc taková osoba může být dobře vyhlížející a mít brilantní vzdělání. Rozhovor, jenž se objevil v populárním magazínu, to potvrzuje:

Osoba nežijící podle hodnot Koránu se stává nevybíravou a casem bude cele ovládnuta svým ni ím já. Neuznává ádné hranice v hrí nosti, do které se zapojí. Je-li to v jeho zájmu, nevidí duvod, proc nespáchat vra du. Prícinou, proc deníky pretékají titulky o takových incidentech, je existence lidí, kterí nemají strach z Boha.

Otázka: "Pravíte, že vraždy vždy přitahovaly vaši pozornost. V takovém případě, přál byste si jednoho dne spáchat vraždu?"

Odpověď: "…Už mnohokrát jsem se chtěl dopustit vraždy. Jenže jsem neměl nikoho konkrétního na mysli. Mohl bych prostě chtít zabít osm nebo devět lidí za den. Lidská duše má sklon k takovému násilí. Cítím, to hluboko uvnitř. Jenže konkrétní vražda nezní tak dobře; nakonec je tam krev, mrtvola, sirény, policie… všecky takové věci… Navzdory tomu však mne vraždy vždycky pokoušely."

Otázka: "Jakou vraždu byste rád spáchal?"

Odpověď: "Určitě bych dával přednost použití pistole. Jed nevytváří ten teror, který je s vraždou spojen, je příliš kradmý."

Jeden je překvapen, že dotazovaný, který je ve společnosti znám jako osvícená osobnost, chová takové teroristické pocity a bez zaváhání je vyjadřuje. Toto jistě poskytuje jasný obraz všeobecné mentality společnosti nedbající na hodnoty náboženství. Tento příklad ukazuje, jak hrůzostrašná je povaha lidí, kteří nemají žádnou víru a strach z Boha. Příkaz Koránu o vraždě, kterou nevěřící páchají tak snadno, je následující:

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. (Súra al-Ma'ida: 32)

Příklad daný ve výše uvedeném verši, v němž Bůh praví, že zabití jediné osoby je totéž jako zabití celého lidstva, je velice důležitý. V jiném verši je také uvedeno, že kdo se dopustí vraždy bude potrestán věčným utrpením v Pekle. (Súra an-Nisa': 93) V tomto případě osoba, která se obává Boha nebude nikdy uvažovat o zabití kohokoli. Toto ilustruje Korán na příběhu dvou synů Adama, (pokoj s ním). Jeden z jeho synů chtěl zabít svého bratra pouze proto, že na něj žárlil. Poškozený, jenž se obával Boha, projevil příkladný postoj:

Vztáhneš-li na mne ruku svou, abys mne zabil, já na tebe svou ruku nevztáhnu, abych tě zabil, neboť se věru bojím Boha, Pána lidstva veškerého. (Súra al-Ma'ida: 28)

V tomto bodě se stává zjevným zásadní rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Za jakýchkoli možných okolností nebude věřící ani uvažovat o něčem, co bylo zavrženo Bohem. Instrukce Proroka Muhammada (pokoj a požehnání s ním) věřícím, "Neměli by ani škodit, ani oplácet škodu" (Sunan ibn Madžah) toto také velice jasně vysvětluje. Nevěřící jsou oproti tomu svobodní v páchání hříšných skutků.

Morálka islámu vymítá ze společnosti krádež, úplatky, lhaní a vraždu. Ten, kdo lne k morálce islámu žije dodržováním omezeních Božích a nenaslouchá zlému našeptávání horšího já.

Někdo, kdo nežije podle hodnot náboženství se naopak vždycky chová tak, jak to vyžaduje jeho zájem. Toto je přesně vede ke všem druhům špatnosti. Například kradení může být v něčím materiálním zájmu, avšak náboženství ho zakazuje. Ve skutečnosti krádež škodí poškozenému i pachateli. Něčí celoživotní úspory mohou být najednou ukradeny, zatímco na druhou stranu zloději můžou způsobit "bolest svědomí." Pro tento důvod náboženství takovou špatnost zakazuje a otevírá cestu krásnému a klidnému prostředí v tomto světě.

Pod titulkem, "Svetová válka s korupcí" a "Válka proti nechutnosti," casopis Time rozsáhle pokryl korupcní skandály ve v ech cástech sveta. Takové skandály propukly všude, od Kolumbie po Indii, z Francie do Severní Koree, a Japonsko a Španelsko. Jediným re ením na tyto problémy, jejich zásadní prícinou je nevíra, je ití podle hodnot Koránu.

Zde přichází nevěřící člověk a tvrdí, "Já sice nevěřím v Boha, ale přesto nepodvádím." Vskutku je dost možné, že tato osoba se nikdy v životě podvodu nedopustila kvůli svým zásadám. Jenže za určitých okolností možná nebude schopen odolat pokušení a pak druhé lidi podvede. Kupříkladu může zoufale potřebovat peníze anebo se nacházet v prostředí, kde je podvádění považováno za poměrně přijatelné. Rozličné okolnosti mohou být "podhoubím" pro podvod a tak uvést osobu v hřích.

Jenže náboženství striktně zakazuje přivlastňování cizího majetku. Osoba, jež žije podle principů náboženství se nikdy nepokusí podvést druhé lidi. Podvod je druhem nespravedlivosti, která je odsouzena v mnoha verších:

Nepohlcujte vzájemně majetky své podvodným způsobem! Nedávejte z nich dary soudcům, abyste tak hříšně připravili lidi o část majetku, jsouce si toho vědomi! (Súra al-Baqara: 188)

Korán Vyžaduje Rozdílení Odpovědnosti Mezi Informované A Zkušené

V dnešní době je hlavní příčinou toho, že mnoho problémů zůstává nevyřešeno, skutečnost, že lidé, kteří jsou oprávněni, aby se s nimi vypořádali, nemají kvalifikaci ani schopnosti proto, aby si s nimi poradili. Ve společnostech, kde nejsou aplikovány nařízení islámské morálky, existuje mnoho lidí, kteří postrádají i základní schopnosti, jež vyžaduje jejich odpovědnost. Navíc i ti, kteří schopnosti mají postrádají oddanost k práci pro druhé nebo službě lidstvu. Často mezi kritéria, podle nichž jsou jedinci jmenováni do určitého postavení, nepatří jejich zkušenost nebo dovednosti, ale vzájemné zájmy a privilegia.

Kupříkladu jde-li vlastník továrny do důchodu nebo zemře, jeho syn obecně obdrží odpovědnost řídit továrnu. Když je toto rozhodnutí učiněno není však vzato v úvahu, zda je dědic vzdělaný a schopný, aby mohl továrnu řídit. Navíc ani nemusí mít samotnou práci rád. Jenomže pokud mu jiné zaměstnání nemůže nabídnout stejný úspěch, zabezpečení a úctu, kterou hledá, neochotně odpovědnost přijme. Za takových podmínek selže i při zvládání menších problémů, které na pracovišti vyvstanou, u nichž při použití správných prostředků ve správný čas, by se mohlo vyhnout velkým potížím za nějakou dobu.

Avšak v prostředí, kde jsou dodržovány koranické principy se takové problémy nikdy neobjeví, jelikož Korán nařizuje věřícím určovat úkoly a povinnosti těm lidem majícím dovednosti a znalosti, jaké konkrétní úkol vyžaduje:

Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené společnosti jejich vlastníkům, a když soudíte mezi lidmi, abyste soudili spravedlivě. Vždyť Bůh – a jak krasné je to k čemu vás napomíná – vždyť Bůh je slyšící i jasnozřivý. (Súra an-Nisa': 58)

Ten, kdo má víru v Boha a žije podle principů náboženství je pamětliv přikázání Boha. Proto je společnost tvořená věřícími lidmi tvořená těmi, kdo "a kdo svěřené opatrují a úmluvy své pevně dodržují a kdo při svědectvích svých v pravdě stojí " (Súra al-Ma'aridž 32-33) Tam každý provádí své povinnosti na maximum svých schopností.

Morálka Islámu Zbavuje Lidstvo Nedůvěry A Neloajálnosti

Náboženství učí člověka konceptům spolehlivosti a důvěryhodnosti. Bylo by chybné očekávat, že tyto koncepty budou pevně zakotvené ve společnosti, kde hodnoty Koránu nepřevažují, jelikož jedinec zůstává věrný ostatním za všech okolností, v čase potíží a problémů stejně jako v dobrých dobách – jedině pokud usiluje získat Boží schválení. Jinak, myslí-li si, že nebude skládat účty ze svých činů a nebude potrestán za špatné skutky, bude prostě ovládán vlastními zájmy a stane se zcela sobeckým tvorem.

Společnost je plná příkladů. Lidé opouštějí toho, kdo jde do penze z vlivné pozice, celebritu, která již nepřitahuje pozornost a boháče, který zkrachoval. Podobně člověk stižený smrtelnou chorobou hořce pociťuje ztrátu přátel, jež ho opouštějí. V novinách se dočteme o případech věrolomnosti každý den. Kupříkladu se partneři ve firmě vzájemně podvedou. V takových vztazích řízených zájmem je možno být svědkem všech forem nemorálního chování, neboť peníze mají v každodenním životě největší význam.

Přátelství je dalším společenským fenoménem, kde je věrolomnost hojná. Ve společnostech nevěřících mají lidé sklon opouštět i nejbližší přátele, pokud se domnívají, že jiné přátelství bude plodnější. Mnozí lidé dozajista poznali ztrátu přátel z podobných důvodů. Totéž platí v případě manželství. Dvojice se opouštějí nebo klamou z malicherných důvodů. Jsou schopni takto jednat proto, že, podle svého mylného zdůvodnění, jejich zlé skutky, kterých se dopustili zůstanou skryty, pokud nebyl nikdo jejich svědkem. Proto jim v tom nic nebrání. Zkrátka ve většině vztahů v nevěřících společnostech existuje neloajálnost a věrolomnost, jež zapříčiňuje, že lidé k sobě navzájem přistupují váhavě.

Deformované zdůvodnění společností nevěřících není omezeno pouze na tyto případy. Lidé proslulí svou slávou nebo krásou požívají lásky tisíců fanoušků, dramaticky ztratí tuto přízeň a zůstanou úplně sami, když zestárnou a přijdou o své kouzlo. Ve většině případů čekají na smrt v chudobě a osamění. Z ničeho nic fanoušci, přátelé a tisk, kteří je obklopovali, prostě zmizí. Toto je hořká, však neměnná tvář života, jaký vedli…

Şatafatlı bir yaşam sürerken yaşlanmalarıyla beraber yalnızlığa terk edilen insanlar dinsiz toplumlardaki sadakatsizliğin delillerindendir.

Víra vládnoucí životům lidí nemajících víru v Boha tvrdí, že člověk se vyvinul ze tvora podobného opici souhrou náhod. Proto je fyzický zjev a úspěch hlavními hodnotami, které společnost učinila vynikajícími. Jakmile tyto hodnoty zmizí, veškerý kredit v očích druhých zmizí také. Samozřejmě, že taková filosofie nedovoluje připisovat význam a hodnotu bytosti, jež se vyvinula z opičího stvoření. Veškerá pozornost je věnovaná penězům a slávě, kterou jedinec vlastní. Mladší, krásnější a populárnější lidé nahrazují letité a společnost je odstrkuje, protože už je nepotřebuje. Zbytek společnosti je také tvořen lidmi, kteří předpokládají, že pocházejí z opice a skončí jako prach. Jelikož taková filosofie nevyžaduje věrnost, lidé nechávají své staré rodiče v pečovatelských institucích, zapomínajíce, že kdysi to byli tito staří lidé, kdo je vychoval. Co je horší, v mnoha takových domovech se s těmito starými lidmi zachází hrozně.

Mnoho starých lidí je dnes zanecháno v péci institucí nebo proste opu teno na ulici. Toto je jeden z dusledku spolecnosti, která postrádá víru a kde jsou lidské bytosti pova ovány za bezcenné.

Jak je evidentní, srdce zbavené náboženských hodnot může člověka přivést k osvojení si bezcitného a násilného přístupu k vlastním rodičům. Věrolomnost prostupuje všechny druhy lidských vztahů. Tento společenský problém, který injektuje trable a bolest do lidské duše, lze vyřešit pouze dodržováním hodnot náboženství. Pokud lidé lnou k principům islámu, nepovažují jeden druhého za bezcenné. Význačnými charakteristikami jedince nejsou určitě ani jeho dobrý vzhled ani majetek ani postavení. Jeho strach z Boha a morální dokonalost, kterou projevuje ho dělají cenným. Tělo je pouze prozatímní služba poskytnutá člověku. Člověk je v tomto světě, aby byl zkoušen. Bude zde krátce žít a pak přejde do konečného útočiště na věčnosti. Na věčnosti bude souzen podle svých morálních kvalit. Proto záleží pouze na dobrém charakteru. Bůh vyžaduje, aby si Jeho služebníci byli navzájem věrní a podle toho, odtud pramení radost věřících.

Když islámská pravidla převažují, jsme svědky nejlepších příkladů loajality a věrnosti. Děti opatrují své rodiče. Bez ohledu na to, kolik jim je, rodiče, umělci, učenci, lidé, kteří sloužili zemi, jsou považováni za drahé. Mladí lidé nenechávají starší rodinné příslušníky o samotě v jejich stáří. Často je navštěvují a snaží se jim co nejvíce pomáhat. V takové společnosti trvá přátelství po celý život. Lidé se spíše než přáteli stávají bratry a sestrami. Navíc v době nemoci, obtíží a problémů si lidé co nejlépe pomáhají, aby dosáhli Božího souhlasu. Dvojice, mající v plánu sňatek, udržují svůj vztah se vzpomínkou na Boha. Majíce víru v existenci věčného života po smrti projevují si vzájemně úplnou oddanost. Tato oddanost se nemění v závislosti na okolnostech, například, stane-li se jeden nepohyblivým nebo na lůžko upoutaným pacientem. Mužova oddanost, láska a úcta k jeho ženě zůstane nedotčená, když ztratí všechnu dřívější krásu třeba kvůli popáleninám na tváři. Tak je tomu proto, že věřící považuje za drahého "ducha" a nic jiného. Doopravdy je trpělivost projevovaná v takových těžkých dobách pro věřící příjemnější. Následující slova Proroka (pokoj a požehnání s ním) vysvětlují vzájemnou loajalitu věřících velmi dobře:

Lidé ijící podle hodnot Koránu jsou si navzájem verní, nebot verí v budoucí ivot, který potrvá vecne. Morálka Koránu je jediným re ením na problémy v eho druhu.

Muslim je muslimovi bratrem; neškodí mu a neopouští jej. Pokud se kdokoli postará o potřeby svého bratra, Bůh se postará o jeho potřeby; pokud kdokoli zbaví svého bratra starost, Bůh ho zbaví jedné ze starostí Dne vzkříšení. (Al-Bukhari, Muslim)

Toto chápání oddanosti platí pro obchodní partnerství a ostatní druhy vztahů do nichž věřící vstupují. Dodržování slibů a plnění smluv jsou typickými znaky spolehlivého charakteru věřících. Ve společnosti, kde nepřevládají hodnoty Koránu by nebylo moudré čekat, že lidé budou držet sliby a budou věrní.

Jeden bod je zde nutno zmínit: někdo by mohl tvrdit, že by nikdy neporušil svůj slib nebo neprojevil neolajálnost, navzdory faktu, že nemá víru. Šlo by snad vskutku dokázat, že se nikdy v životě neprokázal bezohledným jednáním. Ale jak už jsme uvedli dříve, podmínky se mohou změnit takovým způsobem, že si pomyslí, že by to mohlo prospět jeho zájmům. V takovém případě nemůže nebýt pokoušen novými podmínkami. Avšak ať jsou okolnosti jakékoli, věřící se nikdy neodváží zaujmout postoj, který popuzuje Boha.

Mír A Bezpečnost Převažují Tam Kde Lidé Lnou K Cestě Boží

Bůh radí člověku žít v prostředí, kde převažuje mír a bezpečnost. V takovém prostředí vztek a hněv a další nemorální postoje neexistují, jelikož jsou Bohem zakázány.

…kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, jež dobro činí. (Súra Al 'Imrán: 134)

…a pro ty, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají, a když rozhněváni jsou, odpouštějí. (Súra aš-Šura: 37)

Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním) také vyzýval věřící ke kontrolování svého hněvu v mnoha ze svých rčení:

Silný muž není ten, kdo přesahuje ostatní svou silou, ale ten, kdo se kontroluje, je-li rozhněván. (Al-Bukhari)

Bůh takto popisuje věřící v Koránu a věřící pečlivě dbají, aby nejednali opačně. Tak je tomu výhradně proto, že celé životy investují do dosažení Božího souhlasu. V každém slovu, které promluví, v každém postoji, který zaujmou a každém kroku, který podniknou jednoduše usilují udělat to, co nejvíce potěší Boha. Bůh vyžaduje způsob chování, který je nadřazen dokonce i "slušnému chování" a definuje tak tento způsob chování za "nejlepší." V mnoha verších nás na to Bůh upozorňuje:

Řekni služebníkům Mým, aby hovořili jen to, co nejlepší je. (Súra al-Isra': 53)

Avšak raději odrážej zlé tím, co je lepší! (Súra al-Mu'minun: 96)

Dobré a špatné skutky si nejsou rovné; odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím. (Súra Fussilat: 34)

V prostředí, kde lidé dodržují koranické principy, každý usiluje o to, aby si vyvinul co nejlepší způsoby. V takovém prostředí se přirozeným způsobem žití stávají pokoj a klid. Zloba, spory, hádky a vztek prostě zmizí. Věřící se nikdy neskloní k projevu takového hrubého chování. Ani v rodinném životě, ani v podnikání, ani v dopravní zácpě nelze spatřit nevhodné reakce. Takové nedokonalé způsoby, považované za zcela přijatelné ostatními lidmi, jsou vskutku zahanbující pro věřící.

V Koránu Buh prikazuje, "Odrá ejte zlo tím, co je lep í." Sebekontrola a klid, za jakýchkoli okolností, to jsou postoje chválené Bohem v Koránu.

Pokud se ve společnosti přísně dodržuje islámská morálka, začne přirozeně převládat poklidná atmosféra. V opačné situaci lidé trpí neklidem a obtížemi. Neexistuje jednoduchý mechanismus, jak zabránit osobě nežijící podle principů náboženství, aby se neprojevovala nevhodným chováním. Je pravděpodobné, že taková osoba bude zakoušet proměnlivé nálady, neboť se chová pod vlivem svých rozmarů a tužeb; v neočekávané chvíli se může prostě rozhněvat, chovat se způsobem ponižujícím druhé nebo se dokonce uchylovat k násilí. Ve skutečnosti je pocit hněvu pouze projevem individuálního a sociálního neklidu. Jak uvedeno prve, toto je stav často zakoušený mezi dvojicemi, přáteli, v obchodním životě a příbuzenských vztazích. Existuje velice málo lidí, kteří nebudou otráveni, když věci nepoběží správně, když se cítí být pod tlakem nebo jsou-li jejich zájmy otřeseny. V takové společnosti se dá těžko žít v klidu. Její členové se stěží zajímají o to, co cítí ostatní. Málokdo si představí, že člověk, na něhož se hněvají, může být vyčerpaný, trpět nespavostí, nemocný nebo mít vážný problém. Lidé jsou pouhé lidské bytosti a často mají chyby. Je nesmysl reagovat na ostatní jejich urážením, nebo dokonce dohadováním se o menších chybách. Jenže v nevěřících společnostech se mohou převařené jídlo, zašpiněné tričko nebo opožděná obsluha v restauraci stát snadno důvodem, proč se zapojit do hádky. A naopak, členové takové společnosti se mohou stát jednoduše lhostejnými vůči nespravedlivému jednání, pokud je jeho následky negativně neovlivní.

Morálka Islámu Zaručuje Vyvážený Stav Mysli

Ti, kdo se přidržují náboženských hodnot uznávají, že vše, co se odehraje, je pod kontrolou Boha a tedy se Mu podřizují. Toto vědomí jim zajišťuje duševní rovnováhu. Dobrá či zlá, žádná událost je nepřipraví o rovnováhu. Neprojevují unáhlené reakce. Nejsou zmítáni svými emocemi a tak se chovají racionálně za všech okolností. Proto jsou velmi důvěryhodnými lidmi. Konkrétně v době potíží a problémů se chopí těch nejrozumějších prostředků a minimalizují možnou škodu, kterou by lidé je obklopující mohli utrpět. Jsouce naváděn principy Koránu – průvodce zjeveného Bohem lidstvu – věřící reflektuje chování podle koranické morálky v celém svém chování a v všech postojích. Puntičkářsky dodržovat příkazy Boha a mít hluboký strach z Boha významě zvyšuje jejich povědomí a porozumění. Jsou tak vybaveni schopnostmi uvažování a rozhodování takového druhu, který je dovádí k nejlepšímu chování a správnému mechanismu dělání rozhodnutí.

... A Buh seslal sakínu Svou poslu Svému a verícím a ucinil pro ne neodlucným slovo bohabojnosti; a zasloužili si ho a byli ho nejvýš hodni. A Buh o každé veci je vševedoucí.. (Súra al-Fath: 26)

Jistěže, jsouce vybaven takovými schopnostmi, věřící nepozná paniku, smutek, beznaděj nebo zoufalství. Ani se nestane zaujatým ve věcech, které vypadají nepříznivě a vždy jedná racionálně. Vzdoruje potížím a problémům a nikdy se nevzdává. Dokonce i v těžkých časech s lidmi mluví co nejvíce občansky a vykazuje trpělivost, která je znamením spolehlivé a dospělé povahy. Mající vnitřní víru, že vše se děje pod kontrolou Boha, věřící má vždy na paměti následující verše:

A nepostihne žádné neštěstí zemi ani osoby vaše, aby nebylo zaneseno v Knize dříve, než jsme je stvořili - a to věru je pro Boha nadmíru snadné. A jedná tak, abyste si nezoufali nad tím, co vám uniklo, a abyste se neradovali příliš z toho, čeho se vám dostalo. Bůh nemiluje žádného domýšlivce vychloubačného. (Súra al-Hadid: 22-23)

Selhávajíce v pochopení této skutečnosti však ti, kdo nežijí v souladu s náboženskými hodnotami, se vždycky cítí zaujatí, vystrašení, neklidní a trpící starostmi. Stres je činí mentálně a emocionálně nestabilními. Pro toho, kdo se dívá zvenčí, je jejich nálada dost znepokojivá. Takoví lidé pokaždé procházejí odstrašujícími výkyvy nálad. Když vypadají šťastně, náhle propuknou v pláč. Co je dělá šťastnými nebo smutnými je většinou nepředvídatelné. Někdy si připomenou neradostnou vzpomínku a cítí se smutní. Snadno upadají do zasmušilosti a neváhají říct, že jsou ve stavu naprosté deprese. Každou chvíli pomýšlejí na sebevraždu a dokonce se o ni i pokoušejí. Takoví lidé neznají žádné meze ve svém chování. Nemají žádnou představu o správném a špatném nebo o tom, jaké chování je vhodné nebo nevhodné, co dává smysl a co ne, jelikož ignorují kritéria položená pravým náboženstvím.

Strach, neklid a starosti konkrétne postihují ty, kdo ne ijí podle hodnot nábo enství. Nestabilní osobnost je casto konecným dusledkem.

Nespoléhají se na Boha, neboť neví nic o náboženství. Prostě netuší nic o faktu, který Bůh vytváří ve víře jedince, a sice, že všechno se děje z vůle Boha a že vše stvořené Bohem, bez ohledu na to, zda je to dobré či zlé, je pouze ke zkoušení člověka v tomto světě. Nejsouce v držení zásad pravého náboženství, nikdy nechápou pravý smysl ležící za událostmi, které se jim přihodí. Proto je ani nemohou ohodnotit tak, jak by měli. Připisujíce všechny události náhodě, pořád se cítí ohrožení, zaujatí a obtížení starostmi. Proto dělají mylná rozhodnutí a projevují nevhodné reakce. Litují všeho, co udělají.

Nedovedou stanovit zdravá kritéria o žádné věci; cítí se nesmírně šťastní a stávají se impulsivními, když věci jdou tak, jak chtějí. Náhle jsou arogantní a nestoudní. Když se rozveselí, ztrácí sebekontrolu a projevují ponižující chování a hrubé způsoby. Mohou dělat neočekávané věci; najednou můžou začít ječet nebo křičet od radosti. Kdykoli jsou rozlícení, mluví tupě nebo jsou agresivní.

Takové manýry však nejsou omezeny na konkrétní lidi z určité vrstvy společnosti. Ve společnostech, v nichž nepřevládá morálka náboženství, dokonce i lidé vyhlížející dospěle, vzdělaně a rozumně mají tendenci ztrácet sebekontrolu a zneužívat svůj talent ke zlým účelům. Lze být často svědkem toho, jak se takoví lidé chovají povýšeně nebo jsou útoční, kdykoli je jejich prospěch otřesen, nebo věci nejdou tak, jak si přejí.

Lidé Držící Se Náboženství Mají Silný A Rozhodný Charakter

V nevědomých společnostech, dokonce ač lidé vypadají jako silné osobnosti, mají rozhodně určité hranice. Za jistých okolností nedovedou odolat své slabosti. Dokonce i ten, kdo je znám jako osoba pevných zásad, může cítit sklon porušit vlastní pravidla, pokud jde o jeho prospěch. Pod tlakem, v době obtížné, těžké nebo v nemoci, nebo když si myslí, že kolem není nikdo, kdo by je odsoudil, nedodržují žádná pravidla ani hranice. Ochotně přijímají atraktivní nabídky, když to vypadá, že neexistuje vážný důvod proč neopustit své principy a vzdát se svým přáním.

Jenže, jak bylo poznamenáno dříve, není důležité, zda se jedinec takového přečinu již dopustil či nikoli. Důležitým bodem zde je, že neexistuje žádný zavazující důvod pro toho, kdo se vůbec nestará o náboženské hodnoty, který by mu zabránil vzdát se svým sobeckým tužbám. Bez obav z Boha taková osoba postrádá sílu držet se pevně své vůle.

Avšak situace je odlišná pro toho, kdo plně chápe islámskou morálku. Nic neprolomí jeho rozhodnutí dělat to, co považuje za správné. Hlavní příčinou takového odhodlání je pouze jeho mocný strach z Boha. Je si vědom toho, že Bůh ho vidí, slyší a ví o všem, co ukrývá ve svém srdci a cítí se být neustále v přítomnosti Boha. Ten, kdo opravdu věří v Boha má silnou osobnost a vůli a pečlivě dodržuje Boží omezení. Nikdy se neopovažuje dělat to, co Boha popuzuje. Bez ohledu na to, co ho v životě potká, vykazuje stálou ochotu přiblížit se Bohu. To má souvislost s těmito verši:

… slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzýváni Boha, od dodržováni modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá. (Súra an-Núr: 36-38)

Islámská Morálka Odstraňuje Sobeckost

Není žádným překvapením, když ti, kdo nedodržují principy náboženství myslí pouze sami na sebe. Toto je totiž ve skutečnosti filosofickým předpokladem systému, podle něhož žijí. Ochota se obětovat, soucit a dobré zásady, to jsou hodnoty zavedené náboženstvím a jedině náboženství zaručí, že je bude jedinec ctít. Pouze ti, kdož věří v Boha a život následující po tomto a ti, kdo si jsou vědomi faktu, že na věčnosti se budou zodpovídat, mohou projevovat morální dokonalost, jak je popsána v Koránu. Proto je pro nevěřícího naprosto nepravděpodobné, že bude vykazovat takový vznešený charakter. Navíc by bylo zcela špatné, aby nevěřící říkal: "Existují takoví sobečtí lidé, ale já mezi ně určitě nepatřím." Tak je tomu prostě proto, že ten, kdo nelne k náboženským hodnotám, nemá jinou možnost, než být sobecký. Příčina pro to se nikterak neliší od skrytých důvodů dalších typů amorálních stavů mysli; totiž nemít víru ve věčnost, nemít přesvědčení, že každý přečin v tomto světě bude na věčnosti potrestán a nemít žádný strach z Boha.

Proto ti, kdo nežijí v souladu s náboženskými hodnotami, sledují jen vlastní zájmy a nestarají se o druhé. Hlavním očekáváním v životě je být bohatší, zlepšit svůj profesní život, dosáhnout lepší životní úrovně... Plnit potřeby svého okolí, potřebných, chudých a seniorů a udělat něco ve prospěch společnosti patří obecně mezi poslední věci, které jim přijdou na mysl. Neboť ohodnocení života nevěřícího postrádá impuls obětovat se nebo se oddat projevování dobrého charakteru. Všeobecný postoj, který pozorují u lidí ve svém okolí také není jiný; doopravdy se celá společnost chová víceméně stejným způsobem. Tato obecná tendence všech lidí ve společnosti poskytuje jakýsi druh uklidnění svědomí.

Stručně řečeno je ve společnosti, kde nejsou prosazovány náboženské hodnoty, sobeckost nevyhnutelná. Bez výjimky každý je sobecký.

Jenže člověk je zkoušen těmito pocity sobectví, které Bůh vložil do beznadějně špatného já (nafs). Bůh upozorňuje na tyto lidské sklony v následujícím verši:

… A v duších je stále přítomna lakota; budete-li však konat dobré a budete-li bohabojní, - vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co činíte. (Súra an-Nisa': 128)

Vcelku sobečtí lidé trvají na správnosti svého přesvědčení dokonce i v triviálních záležitostech. To, co ostatní potřebují nebo chtějí pro ně stěží něco znamená. Pokud je sobecký člověk například unaven, chce si co nejdřív sednout a nebude myslet na starší nebo nemocnou osobu vedle sebe, potřebující odpočinek. Navzdory existenci druhých chce to nejlepší ze všeho pro sebe. Způsobit druhým nepohodlí pro svoje vlastní pohodlí mu nikdy nevadí. Vyžaduje klid, když pracuje, ale nerespektuje druhé, když pracují oni. Jeho sobectví se projevuje různými způsoby v jeho rodině i pracovním životě.

I ve společnostech nevěřících existují lidé známí svým dobrým charakterem. Například mohou být velice štědří k lidem ve svém okolí. Jenže hlavní příčinou pro jejich dobrotu není usilovat o Boží souhlas, ale pouze slout tím, jak jsou ctnostní. Být chválen, oceňován a mít "dobrou" reputaci mezi lidmi, kupříkladu, je to, k čemu směřují. Mimoto, příspěvek těchto lidí chudým je ve většině případů bezvýznamný ve srovnání s jejich příjmy.

Idealisté mohou také toužit po dosažení odpovědnosti anebo vedení. Jejich cílem není dosáhnout Božího souhlasu ani sloužit druhým lidem. Jednoduše honí vlastní sobecké rozmary a tužby, usilujíce o dosažení prestiže a reputace a potvrzení svého společenského postavení. Většinou tehdy, kdy jsou jejich zájmy ohroženy, projeví svůj skutečný charakter.

Ve společnostech, v nichž se náboženské hodnoty ignorují, budou ti proslulí svou štědrostí viděni jako sobečtí, bude-li jejich "štědrost" porovnána s obětmi, jaké činí věřící. To, co věřící považují za koncept sebeobětování je velice odlišné od toho, jak na to pohlížejí nevěřící. Věřící upřednostňuje plnění potřeb druhých před plněním svých vlastních potřeb. Hluboko ve svém srdci přejí to nejlepší svým bratrům a sestrám. Toto jistě ukazuje morálku Koránu:

a krmili jídlem přes lásku svou k němu chuďasa, sirotka i zajatce. (Súra al-Insan: 8)

Podle tohoto morálního smyslu věřící "bojuje na stezce Boží a za utištěné z mužů, žen a dětí" (Súra an-Nisa': 75)

Namísto myšlení na své vlastní potřeby, věřící předpokládá odpovědnost za každého a zvažuje obecné blaho. Prorokovo (pokoj a požehnání s ním) rčení, "Při tom, v Jehož rukou je má duše, člověk neuvěří, dokud nebude milovat pro svého bratra to, co miluje pro sebe." (Al-Bukhari, Muslim) velice výstižně odráží tohoto ducha věřících.

Kdekoli jsou náboženské hodnoty hojně rozšířené, sociální vztahy budou založeny na oběti a tam zmizí mnoho problémů.

Islámská Morálka Překáží Světským Ambicím

Pouze náboženství učí konceptu lásky, bratrství a sdílení v pravém smyslu a znovu je to pouze náboženství, které může tyto koncepty navěky zachovat. Je tomu tak kvůli faktu, že lidská duše je náchylná ke světské chamtivosti a sobeckým tužbám. Poněvadž si nekladou za svůj cíl věčnost, lidé, jimž jsou náboženské hodnoty cizí se po celý život namáhají, aby uspokojili svou nekonečnou ctižádost. Bůh vyobrazuje takového člověka v následujícím verši:

…jemuž jsem majetek rozsáhlý daroval a syny zde přítomné uštědřil a jemuž jsem vše hladce uhladil, a on pak ještě dychtí, abych více mu dal! (Súra al-Muddaththir: 12-15)

V prostředí, kde lidé nežijí podle náboženských principů se lidskými ambicemi stávají výhradně mít více majetku a peněz. Mezi členy takové společnosti vždycky existuje zuřivá soutěž, její členové chtějí být nejbohatší, nejúspěšnější, nejkrásnější, nejobdivovanější a nejoblíbenější. Nemohou vůbec vystát ostatní, kdo vlastní dobré a krásné věci. Navíc druhým závidí a usilují zmocnit se toho, co mají oni. Dokonce je dělá šťastnými přihlížet, jak ostatní přicházejí o majetek.

Vezte, e ivot pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a souperení v rozmnožování majetku a detí. (Súra al-Hadid: 20)

S touto chamtivostí jde ruku v ruce základní životní filosofie; tito lidé nepovažují druhé za bytosti, které Bůh stvořil a obdařil je duší, leč za obyčejné tvory, jež se vyvinuli z opičího předka a nakonec budou redukováni na bezvýznamnost přikrytou hlínou. Podle stejného odůvodnění, jelikož člověk žije pouze jednou v tomto světě, měl by dostat to nejlepší ze všeho a jeho záměrem by mělo být, honit se za svými ambicemi. Podle této zvrácené představy je nesmysl pomáhat ostatním a plnit jejich přání a touhy. Dozajista tento chybný náhled způsobuje, že člověk upadá do depresivní nálady.

Taková nálada může připadat typická a nevyhnutelná někomu, kdo si není vědom náboženské morálky. Jenže skutečností je, že vede člověka v obtížný a stresující život, který je zhoubný pro lidskou duši. Proto nevěřící nikdy nenaleznou opravdový pokoj a štěstí. Navzdory své rozumnosti jsou přání a touhy člověka bez konce, neboť člověk byl stvořen, aby byl součástí nekonečného života na věčnosti. Tento život však je pouhým místem zkoušky zvláště navrženým, aby byl tak chybný a neadekvátní, aby nikdy neukojil lidské rozmary a tužby. Ti, kdož selžou v uchopení zásadního tajemství této zkoušky, díky své nevědomosti o náboženských hodnotách, se snaží splnit své tužby v tomto světě a tedy se nadále cítí nepotěšení a nespokojení. Nikdy nenacházejíce opravdovou spokojenost, jejich životy se mění v noční můru. Ve stavu prosperity nicméně trpí chudobou. Neschopni nalézt potěšení v tom, co už vlastní, vzdávají se smutku nad tím, co dosud nevlastní. Toto duchovní mučení je však pouze takto počátkem věčného utrpení.

Náboženství přikazuje člověku, aby se dělil. Věřící jsou bratry a sestrami (Súra at-Tawba: 71) a vidět svého bratra, kterak má dobré a krásné věci, to dělá věřícího šťastným. Jelikož každý užívá svých schopností a majetku pro věc Boha, existuje zde rozsáhlá spolupráce a duch sdílení. Jedinci, uznávající, že člověk je stvořením Boha, si cení jeden druhého a chovají se k sobě s úctou a shovívavostí. V takové společnosti nelze ani mluvit o sociální nespravedlnosti, zápasu a nepořádku. Slova Proroka Muhammada (pokoj a požehnání s ním), "Bohatství nespočívá ve velkém jmění, ale ve vlastní spokojenosti." (Al-Bukhari, Muslim) vysvětlují zdroj pokoje pro srdce věřících.

Věrnost K Hodnotám Náboženství Vyhlazuje Žárlivost A Závist

Tak jako to, čím jsme se v této knize zabývali dříve, i žárlivost a závist jsou v Koránu definovány jako amorální stav mysli. Proto se věřící striktně vyvaruje žárlivosti, postoji, který neladí s Boží vůlí. Jenže pro někoho, kdo nevěnuje žádnou pozornost hodnotám náboženství, neexistuje důvod, proč by neměl pociťovat závist, neboť, podle jeho vlastního ospravedlnění, neexistuje žádný motiv, který by tomuto citu bránil. Soutěž činí lidi náchylnými k pocitům žárlivosti, sobectví a vášně. Mladá dívka závidí jiné dívce, která je elegantnější nebo pohlednější než ona sama. Podobně mladý muž závidí svému příteli větší popularitu. Věk, pohlaví, zaměstnání nebo postavení, neexistuje výjimky pro takové pocity. Lidé ze všech vrstev společnosti vykazují konkrétní druhy žárlivosti. Obzvláště druhým závidí majetek. Přestěhování do lepšího sousedství, letní dovolená v oblíbeném letovisku, zbrusu nové auto, cesta do zahraničí, to mohou být dobré důvody, proč ostatním závidět. Ctižádost některé drží v tak hlubokém poddanství, že ani nedovedou vyjádřit radost nad tím, čeho ostatní dosáhli nebo co získali. Zejména v pracovním životě je škoda způsobená lidské duši soutěžením jasně pozorovatelná. Touha po prestižním postavení v zaměstnání a žárlivost, která se objevuje následkem toho jsou skoro běžnými vzorci chování v každodenním životě.

Ale Korán zajišťuje, že věřící vedou život očištěný od sobeckých tužeb: Věřící se těší z úspěchu svých bratří a z toho co vlastní:

Ti, kdož pevně sídlí v tomto obvodu a utvrdili se ve víře ještě před nimi, ti milují ty, kdož se k nim vystěhovali, a nenalézají v hrudích svých žádnou závist kvůli tomu, co dáno bylo vystěhovalcům. A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. A ti, kdož ochrání duše své před lakotou, ti budou blažení.

A ti, kdož přišli po nich, hovoří: „Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!“ (Súra al-Hašr: 9-10)

V souladu s přikázáními Boha Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním) také radil věřícím, aby se vyvarovali žárlivosti: "Vyvarujte se závisti, neboť závist pohlcuje dobré skutky, tak jako oheň pohlcuje palivo." (Abu Dawúd)

Islámská Morálka Zaručuje, Že Mezi Lidmi Převažuje Láska A Úcta

Náboženství pravdy je založeno na základech dobré morálky a lásky. V Koránu vyzývá Bůh člověka, aby miloval a obětoval se. Bůh je Milosrdný ke svým služebníkům. O lásce Boha k Jeho služebníkům se v Koránu vypravuje takto:

On odpouštějící je, láskyplný. (Súra al-Burúdž: 14)

kterí rozdávají almužny ve štestí i v neštestí a kterí krotí hnev svuj a odpouštejí lidem. Buh veru miluje ty, jež dobro ciní. (Súra Al 'Imrán: 134)

Bůh požaduje, aby člověk odrážel tuto lásku ke druhým. Tak si věřící navzájem projevují hluboký respekt a lásku. To, že tímto konáním dosáhnou Božího schválení je dalším faktorem, který je povzbuzuje k této lásce a úctě. Mimoto věřící vědí, že bytost, kterou Bůh stvořil a dal jí duši a víru, je cenná. Skutečnost, že svět je místem, kde je člověk zkoušen, vede věřící k tomu, aby se k ostatním chovali dobře, jelikož jsou si vědomi, že za své dobré skutky budou odměněni na věčnosti. Intenzivní strach z Boha v jejich srdcích je vede k tomu, aby v každém činu, který vykonají, se chovali co nejlépe směrem k ostatním. Vidí odraz Boží krásy v každé bytosti, na níž pohledí, což je naplňuje láskou. Navíc vědomí, že všechny věřící očekává další život a že se všichni shledají na věčnosti způsobuje, že tato láska a respekt spočívají na pevných a hluboce zakořeněných základech.

Tak je vřelý a poklidný život typický pro ty, kdo přísně lnou k náboženským hodnotám. Rodinné vztahy budou lepší, s dětmi znatelně ctícími své starší a rodiče. Příkaz Boha, jak je stanoven v Koránu, také vyžaduje takový postoj:

Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!“ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! (Súra al-Isra': 23)

Prorok (pokoj a požehnání s ním) také upozornil na tento bod rčením, "Mezi nás nepatří, kdo neprojevuje milosrdenství našim mladým a nerespektuje naše staré, kdo nedoporučuje chvályhodné a nezakazuje zavrženíhodné." (At-Tirmizi)

V jiném verši Bůh radí věřícím takto:

Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a jdoucímu po cestě Boží a těm, jimiž vládnou vaše pravice! Bůh věru nemiluje ty, kdož jsou domýšliví a vychloubační. (Súra an-Nisa': 36)

Když morálka náboženství převládá, lidé navzájem horlivě soutěží, aby se zdokonalili v chování a svém způsobu mluvy. Dozajista pouze náboženství může zajistit takovou slušnost:

Což neviděls, jak Bůh uvádí podobenství o slovu dobrém? Je jako strom výtečný, jehož kořen je pevný a k nebesům se pne jeho větvoví, a plody v každé době přináší z Pána tvého dovolení. A Bůh uvádí lidem podobenství - snad se vzpamatují. (Súra Ibrahim: 24-25)

Ti lidé lnoucí k příkazům Boha poznávají ty nejlepší příklady přátelství, lásky a úcty. Toto je čistá láska vyjímající všechny ostatní zájmy, vyjma dosažení Boží pochvaly.

Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý. (Súra at-Tauba: 71)

Závazek přátelství zobrazovaný ve výše uvedeném verši zajišťuje nedělitelnou solidaritu v celé společnosti, kterou intenzivně pociťují všichni její členové. Takoví lidé si přejí pro své bratry to nejlepší.

Ve společnosti, jež neadoptuje náboženské hodnoty však lidé nikdy nepoznají lásku v pravém smyslu, jelikož to, co milují a respektují je dobrý vzhled, majetek a postavení.

Závazek přátelství někoho, kdo si vybírá své přátele podle svého vkusu v módě nebo na základě dobrého vzhledu bude nevyhnutelně položen na těchto hodnotách. Také v manželství jsou hluboce pociťovány negativní vlivy této mentality. V nevěřících společnostech rozhodnutí muže vzít si dívku často závisí na jejím dobrém vzhledu nebo prestižním postavení ve společnosti. Je velmi pravděpodobné, že mužova láska k manželce pohasne, pokud přijde o svou krásu nebo onemocní, nebo bude třeba zmrzačena. Navíc ten, kdo nemá víru ve věčnost nebude chtít "promarnit" svůj krátký život péčí o ženu upoutanou na lůžko. Společnost je plná podobných příkladů.

Respekt je stejně důležitý jako láska. To je jakýmsi způsobem vyjádření toho, kolik důležitosti jeden druhému připisuje. Jenže ve společnosti, kde jsou náboženské hodnoty opomíjeny, aby byli lidé respektováni, musejí splňovat určitá kritéria, která se většinou točí kolem peněz, postavení a moci. Při nepřítomnosti těchto podmínek nenacházejí žádný důvod, proč respektovat své spoluobčany. Alternativně ztrácejí úctu k tomu, kdo již netřímá moc nebo postavení.

Islámská Morálka Učí Přátelství V Pravém Smyslu

Ve společnostech, kde jsou lidé daleko vzdáleni od náboženských hodnot, určitě uslyšíte, kterak říkají, "Mám spoustu přátel, ale nemám ani jediného opravdového přítele," nebo "Nedůvěřuji žádnému ze svých přátel." Navzdory tomu, že vypadají jalo blízcí přátelé se tito lidé hluboko ve svém nitru cítí být bez přátel. Navíc je také pravděpodobné, že nebudou schopni nalézt spolehlivého přítele. Vědomi si tohoto faktu, tito lidé se vůbec nesnaží, aby vytvořili lepší přátelství. Je tomu tak jednoduše proto, že pravé přátelství vyžaduje oběť a úsilí. V problémové době by měl být jedinec připraven obětovat se pro své přátele. Bez zaváhání by měl připraveně utrácet svůj čas, peníze nebo cokoli považuje za cenné, pro své přátele. Jenže ve společnostech, kde principy náboženství nepřevažují, považují lidé za nesmyslné konat oběti.

... Kendilerinde bir açıklık (ihtiyaç) olsa bile (kardeşlerini) öz nefislerine tercih ederler... (Haşr Suresi, 9)

Například pokud někdo náhle onemocní, jeho přítel pravděpodobně shledá nepříjemným muset ho vzít do nemocnice, zaplatit za jeho léčení nebo s ním v nemocnici zůstat a starat se o něho. Nejspíš se bude vymlouvat na svou práci nebo školu nebo rodinu, než aby zůstal se svým přítelem, který potřebuje jeho pomoc. Co je na tom zajímavé, že každý to považuje za dokonale normální přístup.

Toto je hlavní příčina, proč lidé, kteří nedbají na hodnoty náboženství, nemají pravé přátele. Ani jejich partneři nejsou věrní: láska a respekt brzo vyprchají. Po dlouhá léta se drží jeden druhého z ekonomických příčin nebo kvůli sociálnímu tlaku. Zkrátka, přestože jsou manželé, dvojice vedou oddělené životy. Za takových okolností spoléhají na své děti, aby zabezpečili svou budoucnost, jenže i to je zbytečná snaha, neboť i děti žijí vlastní životy. V moci světské chamtivosti a sobectví často neposkytují svým rodičům žádnou pomoc. Následkem toho jsou lidé, kteří nežijí podle náboženských hodnot odsouzeni k osamění v tomto životě a to je přirozeným následkem stavu jejich mysli.

Přidržování Se Hodnot Náboženství Vymaže Všechny Druhy Světských Strachů

Nejsou-li společníky Boha a nespoléhají-li na Boha, lidé, kteří nežijí podle náboženské morálky nevyhnutelně přechovávají bezdůvodné obavy. Neustále se děsí budoucnosti, že budou opuštěni, ztratí majetek a zdraví. Strašně se bojí, že budou mít nehodu a nejvíce ze všeho se obávají smrti:

Rci: „Smrt, před níž prcháte, se s vámi věru setká! Potom budete navráceni k Tomu, jenž zná nepoznatelné i všeobecně známé, a On vás již poučí o všem, co jste dělali!“ (Súra al-Džumu'a: 8)

Pro nevěřící je smrt dozajista záhadou. Dokonce ani pokud nepomýšlí na budoucí život, hodně uvažují o tom, jak se setkají se smrtí, a zůstávají v sevření této myšlenky. Přemýšlí o všech formách smrti a cítí se příliš vystrašení, aby zvážili možnost, že jednoho dne je jedna z nich stihne. Bez vážné víry v existenci věčnosti se smrt stává nesmírně děsivou. Myslí si, že budou redukováni na bezvýznamnost překrytou zemí a nebudou mít vůbec žádnou šanci vrátit se znovu do života. Jejich strach ze smrti se v zásadě točí kolem ztráty životních radostí a toho, že přestanou existovat, než reality Soudného dne.

Her nefis ölümü tadıcıdır. Biz sizi, şerle de, hayırla da deneyerek imtihan ediyoruz ve siz Bize döndürüleceksiniz. (Enbiya Suresi, 35)

Lidé se povětšinou snaží překonat tyto pocity ohledně redukování na nic vytvářením monumentů, které za sebou zanechají. Také tento postoj je zdůrazněn v jednom z veršů:

…a chcete stále zakládat stavby - hodláte snad být nesmrtelní? (Súra aš-Šu'ara': 129)

Samotná zmínka o smrti uvrhuje nevěřící do stavu mizérie. Bez ohledu na to, jak tvrdě se snaží vyhýbat myšlence na smrt, stále na smrtelné scény narážejí každý den v novinách a v televizi. Smrt lidí v jejich okolí nebo nehody a nemoci kdekoli se stávají konstatní připomínkou konce tohoto života. Jenže, jak je všeobecným sklonem, oni dělají, co mohou, aby se co nejvíce vyhýbali pomyšlení na smrt. Kdykoli se někdo jen pokusí promluvit o smrti, vyruší jej a přimějí, aby nedospěl ke konci.

To, že smrt na sebe může nabrat rozličné formy je děsí. Nechtějí vidět hřbitov nebo například koupit dům blízko hřbitova, aby se vyhli myšlence na smrt. Avšak ať se nacházejí ve kterémkoli koutě světa, smrt na ně jednoho dne vztáhne ruku. O tomto neměnném faktu vypravuje následující verš:

Ať kdekoliv budete, smrt vás zastihne, i kdybyste byli ve věžích opevněných… (Súra an-Nisa': 78)

Smrt a věčnost, to jsou dvě skutečnosti, o nichž mají věřící velmi ostré porozumění. Tráví své životy jejich dosažením. Pro ně je smrt vlastně požehnání setkání s jejich Stvořitelem a dospění do pravého útočiště. Uznávají, že smrt není konec a díky tomu se nebojí ani smrti, ani ničeho jiného.

Přidržování Se Hodnot Náboženství Vymaže Strach Z Budoucnosti

Téměř všechny lidské bytosti, s výjimkou věřících, jsou zvědavé na to, co pro ně má schováno budoucnost. Zvažujíce všechny nepříznivé věci, které by mohli v průběhu života zakusit, cítí se znepokojení. Nežádoucí události, ke kterým by mohlo dojít v budoucnosti, je zneklidňují a dělají jim starosti. Navíc k těmto trvalým obavám se objevují každodenní starosti v rozličných podobách a v různém věku. Pro studenta to může být tak prostá věc jako konec pololetí. Jak však dospívají, lidé si pro sebe vytvářejí všemožné komplikace a strach z těchto obtíží může trvat celý život.

Mladíkovi na vysoké jeho vzhled, jeho vztahy s přáteli, jeho oblíbenost ve skupině, úspěchy ve škole a jeho vztahy s rodinou mohou připadat jako nejdůležitější problémy na světě. Menší nepříjemnost se stává obrovským zdrojem stresu. Zejména na křižovatce rozhodování o kariéře zakouší těžké časy. Je třeba říct, že toto jsou události, kde by se člověk neměl nechat tak hluboce rozrušit. Je samozřejmě dokonale normální, aby člověk praktikoval profesi, o níž věří, že v ní bude jak úspěšný tak spokojený. Avšak pokud se někdo snaží dosáhnout tohoto cíle a stále selhává, potom by měl důvěřovat v Boha a modlit se k Němu o jinou přízeň. Dozajista jsou úspěchy a selhání odsouzeny vymizet se smrtí. To co zbyde, bude pouhá důvěra v Boha a víra v Něho.

Kötülükler kazanmış olanlar ise; her bir kötülüğün karşılığı, kendi misliyledir. Bunları bir zillet sarıp kaplar. Onları Allah'tan (kurtaracak) hiçbir koruyucu yok. Onların yüzleri, sanki bir karanlık gecenin parçalarına bürünmüş gibidir. İşte bunlar ateşin halkıdırlar; orada süresiz kalacaklardır. (Yunus Suresi, 27)

Jenže ti, kdož nežijí podle náboženských hodnot, nejsouce si vědomi tohoto významného faktu, se stále více obávají budoucnosti čím jsou starší. Stranou plánů ohledně budoucnosti je znepokojuje mnoho monotónních povinností a úkolů. Obklopuje je nespočet trablů; v průběhu doby se stanou posedlými rozličnými myšlenkami, jako zda budou ve společnosti povýšeni, zda pojedou v létě na dovolenou a kde ji stráví, zda si budou moci dovolit lepší dům nebo jestli budou na schůzce včas.

Nejvíce jsou pronásledováni strachem z pádu ve své finančí situaci. Zda budou schopni v budoucnu živit svou rodinu je vážně zneklidňuje. Mají velké světské ambice, jenže vlastní omezené zdroje, aby jich mohli dosáhnout. To se nakonec stává největším zdrojem obav. Kvůli tomu, přestože mají dostatek peněz, aby žili pohodlně, vyvarují se, aby zbytek utráceli ve prospěch ostatních. Ať bohatí nebo chudí, všichni se bojí budoucnosti a chovají se lakomě. Ale je to dozajista Bůh, kdo je živí v tomto světě a nikdy neupadnou do potíží, pokud v Něj budou důvěřovat. Jenže jelikož se nikdy necítí bezpeční ve své důvěře k Bohu, jsou zbaveni takové úlevy. Člověk je zkoušen laskavostmi věnovanými Bohem a je odpovědný za to, aby tyto laskavosti využil při službě Jemu. Avšak kvůli svým obavám z budoucna, většina lidí setrvává v sevření vlastních zájmů. Tato situace je vyjádřena v následujícím verši:

Satan vám vyhrožuje chudobou a přikazuje vám hanebnosti, avšak Bůh vám slibuje odpuštění Své a laskavost – a Bůh je velkorysý, vševědoucí. (Súra al-Baqara: 268)

Další permanentní lidskou obavou týkající se budoucnosti je stárnutí. Jak stárne, zakouší změny ve svém těle; vrásky se objevují na tváři, vlasy řídnou a začínají šedivět, a jeho smyslové orgány postupně ztrácejí citlivost. Každý z těchto účinků stárnutí děsí ty, kdo nevědí nic o morálce náboženství. V případě vážné choroby jsou zvědaví, zda se o ně děti postarají. Přemýšlí o setkání se smrtí. Dalším hlavním zájmem starých lidí je, že zůstanou sami poté, co jejich partner odejde. Uvažují, jak zvládnou žít v nepřítomnosti svého druha.

Toto jsou prostě nevyhnutelné obavy a problémy, kterémi člověk trpí při nedostatku víry. Pro věřící je však situace odlišná. Nemají žádné takové obavy. Věří, že ve všem je dobro, jelikož cokoli se stane, stane se to pod kontrolou Boha. Nečekají více, než Boží vedení, protože považují Boha za svého pravého ochránce. Mimoto jsou si vědomi faktu, že v tomto světě se nemají čeho obávat. Musejí se pouze podřídit Bohu a vždy usilovat o Jeho schválení. Toto hledisko věřících je vyjádřeno v tomto verši:

Rci: „Budeme postiženi jenom tím, co nám Bůh připsal a On naším je Pánem a nechť na Boha se věřící spoléhají!" (Súra at-Taubá: 51)

Silné stránky podřízenosti věřících jsou vysvětleny ve rčení Proroka Muhammada (pokoj a požehnání s ním) takto:

…budete-li pamatovat na Boha, On bude pamatovat na vás, a když vzpomínáte na Boha, naleznete Jej před vámi. Kdykoli o něco žádáte, žádejte to od Boha, a když hledáte pomoc, hledejte ji u Boha. Vězte, že kdyby se lidé sjednotili, aby vám prospěli, mohou vám prospět pouze tím, co pro vás Bůh zaznamenal a kdyby se sjednotili, aby vám uškodili, mohou vám uškodit pouze tím, co pro vás Bůh zaznamenal. Pera jsou odebrána a stránky jsou suché. (At-Tirmizi)

Když někdo upřímně žije podle principů islámu, mnoho problémů a trápení přirozeně zmizí; každý vede spokojený a klidný život. Náboženství přináší řešení na všechny starosti. Lidé cítí úlevu a osvobození od svých břemen. To proto, že nacházejí uklidnění ve vědomí, že každá životní událost je pouze zkouška od Boha. V dobách problémů nikdy nezapomínají, že získají odměnu, budou-li důvěřovat v Boha. Podobně, dostane-li se jim přízně, jsou vděční Bohu, čímž doufají dosáhnout prospěchu na věčnosti. Tento stav spokojenosti je určitě privilegiem poskytnutým věřícím islámskou morálkou. Ale silná víra, důvěra v a podřízenost k Bohu jsou zásadní k dosažení tohoto privilegia. Pouze ti, kdo mají tyto síly se mohou osvobodit od starostí. Jiní na druhou stranu, sužovaní starostmi a strachy, začínají pobírat svůj trest zatímco jsou stále v tomto světě.

Islámská Morálka Učí Věřící Skromnost

V mnoha verších Koránu Bůh přikazuje lidským bytostem skromnost a pokoru a opakovaně připomíná, že je nespokojen s těmi, kdo projevují aroganci. Následně nemá věřící jinou možnost než být skromný.

Nicméně by nemělo smysl očekávat, že osoba nežijící podle principů islámu, bude skromná. Osobní body navíc jako inteligence, majetek, atraktivní vzhled a renomé se stávají věcmi, jimiž se takoví lidé vychvalují a kvůli nimž cítí arogantní opovržení nad ostatními. Vždy touží po nadřazenosti bytím nejatraktivnější, vynikající a více inteligentní nad všechny lidi ve svém kruhu. Mezitím jim nikdy nepřijde na mysl, že jednoho dne budou čelit smrti, ztratí vše, po čem toužili a že jejich krása a těla, na něž jsou tak pyšní budou hnít v hlíně. Čeho si vlastně nejvíce cení je pýcha. Pro ně je pýcha skoro projevem osobnosti.

Pýcha jim brání, aby pocítili k lidem upřímnou lásku a úctu, neboť pro ně je to také věc hrdosti. Čekají úctu a lásku od ostatních, ale myslí si, že by vypadali hloupě, kdyby ji opětovali.

Ti, kdo nejsou svázáni principy islámu jsou "egocentričtí." Předpokládajíce, že vědí všechno, usilují, aby udrželi druhé pod svou kontrolou a chápou se každé příležitosti, aby je ponížili. Nejdůležitějším bodem je, že takoví lidé nepatří mezi výjimky; mnozí lidé ze společností, kde nepřevažují náboženské hodnoty mají takový charakter.

V Koránu je stanoveno velice delikátní kritérium pro aroganci:

A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku. (Súra al-Isra': 37)

Jiný verš zní:

Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače! (Súra Luqmán: 18)

Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním) také věřící varoval před arogancí:

Zlý člověk je ten, kdo je pyšný a vytahuje se a zapomíná na Velikého a Vznešeného. (Muslim)

Někteří lidé se možná klamou tvrzením, "Já jsem skromný." Avšak skromnost jako věc islámské morálky ovlivňuje každý moment života a veškeré chování jednotlivce. Ten, kdo je skromný v pravém smyslu vlastní tento rys kvůli skutečnosti, že Vlastníkem všeho, včetně jeho samého a všeho, co sám vlastní, je Bůh a že Bůh všechno vytvořil. Je si vědom toho, že všechno se děje s vědomím Boha. Takoví lidé nemohou být nežli věřící. Osoba postrádající náboženské chápání se pravděpodobně nebude chovat doopravdy skromně, jelikož není v sevření morálky a zjevu věřícího. Dokud nežije podle příkazů Koránu, skromnost, kterou projevuje není nic víc než pokrytectví anebo chování, které pramení z méněcennosti.

Je zjevné, že společnost bohatá na arogantní lidi je nesnesitelná a je pouhým zdrojem potíží a muk. Existuje nepřemostitelná propast mezi společností, jejíž členové neznají žádné hranice arogance, krutosti a egoismu a společností pokorných a skromných lidí. Tato propast existuje pouze kvůli těm, kteří se odtrhli od náboženství.

Islámská Morálka Zbavuje Společnost Nemilosrdnosti A Odcizení Se

Tak jako je atributem Boha, soucit je také ctností, kterou Bůh vyžaduje od svých služebníků. V mnoha verších Koránu Bůh radí věřícím, aby byli soucitní. Boží Posel, Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním) také napomínal věřící, aby byli milosrdní: "Těm, kdo jsou milosrdní, projevuje milosrdenství Nejmilosrdnější. Budete-li milosrdní k těm, kdo jsou na této zemi, Ten, Kdo jest na nebesích bude milosrdný k vám." (Abu Dawúd, At-Tirmizi)

Nebýt oddán získávání Boží pochvaly nebo žití podle principů islámu zanechá člověka bez důvodu usilovat o morální dokonalost. V nevěřící společnosti se nedostatek soucitu vynořuje na každém kroku a ve všech sociálních vztazích. Nevěřící se může chovat nemilosrdně dokonce i ke svým nejbližším, své matce, otci, babičce, sestrám, příbuzným atd. Snadno se rozzuří nad jejich selháními a chybami a zraňuje je. Každý způsob chování se stává věcí, která je rozlobí, jelikož neví, jak se na události dívat z hlediska soucitu.

Nevěřící nikdy neprojevuje milosrdenství chudým a postiženým, neboť jeho okamžité a každodenní zájmy jsou důležitější nad všechno ostatní. Takové zájmy mu brání, aby myslel na ostatní. Jistěže si taková osoba vyvíjí vlastní výklad soucitu, jenže převrácený… Kupříkladu projevuje lítost nad žebráky a považuje to za obrovský projev soucitu, jenže za okolností zvoucích ke svědomitému rozhodnutí a chování a, co je podstatnější, sebeobětování, zůstane prostě bezohledný a nepozorný, aby neriskoval vlastní zájmy. Například bude-li svědkem vážné dopravní nehody, nezastaví a nepomůže. Pro to si vytvoří bezpočet výmluv. Nakonec vzít zraněné do nemocnice by mu zabralo celý den a připravilo ho o peníze a čas. Navíc nemá smysl se dostat do potíží nebo se obětovat pro člověka, kterého ani nezná. Vždyť z toho nebude nic mít.

Společnost, kde se náboženské principy nedodržují, je plná takových příhod. Tyto nelidské skutky opomíjení zmizí pouze tehdy, pokud lidé striktně lnou k morálce Koránu. Pouze náboženství zajistí prostředí blaženosti, kde k sobě lidé vzájemně pociťují soucit a milosrdenství a jsou horliví v projevování slušných způsobů. Avšak mělo by být také zdůrazněno, že není postačující, aby pouze několik výjimečných lidí nabylo těchto morálních kvalit. Navíc lnutí ke koranickým principům v určitých situacích a odbíhání od nich v jiných, nebo vyvarování se určitých hříšných skutků z principu, ale svévolné dopouštění se jiných, také nevytvoří žádoucí prostředí. Existence opravdu poklidného společenského života je možná jen když jednotlivci kolektivně žijí podle principů náboženství Boha a jsou neustále ve svém postoji obětaví.

Kuran ahlakını eksiksizce yaşayan toplumlarda insaniyetsiz, merhametsiz, zalim tavırların hiçbirine rastlanmaz. Yaşlılar, çocuklar, ihtiyaç içinde olanlar, yoksullar korunup kollanırlar. Bu görüntüler Kuran ahlakından uzak bir yaşamın sonuçlarıdır.

Islámská Morálka Zajišťuje, Že Každý Přináší Řešení

Ten, kdo dodržuje principy Koránu přináší řešení na problémy a činy moudře za všech okolností. Jednotlivec žijící podle principů Koránu se tak nikdy necítí frustrován, bez ohledu na to, jak komplikovaně může situace vyhlížet. Také proto ve společnosti, kde převažuje náboženská morálka, žádný člen nikdy nenaráží na překážku, která by byla nepřekonatelná.

Když morálka náboženství nepřevládá, lidé nevykazují takovou moudrost, jak by měli. Kvůli tomu zůstávají prosté problémy nevyřešeny ve společnostech daleko vzdálených hodnotám náboženství. Vskutku členové takových společností zakoušejí množství problémů a potíží během svých životů. Ale namísto, aby na ně hledali pravá řešení, včleňují je do svého života, jako by byly odsouzeny zůstat nevyřešeny. Neschopnost řešit problémy nachází odezvu v každém aspektu životů těch, kdo žijí své životy vzdáleni náboženství. Většinou upadají v zoufalství a stěžují si. Mezitím nejsou schopni používat svůj rozum, a tak nedospějí k žádnému řešení. Dokonce i když se o to pokusí, jejich řešení se ukážou být iracionální, poněvadž omezují své myšlení na velmi úzkou perspektivu.

Navíc ve společnostech, kde nejsou dodržovány náboženské hodnoty je nenalézání řešení téměř přijímáno jako legitimní omluva pro nečinnost. Často se to používá jako záminka k zakrytí nezodpovědných, líných, lhostejných anebo stagnující mravů. Zejména na pracovišti se každý snaží prezentovat svou povinnost jako komplikovanou a snaží se vybudovat obraz toho, kdo podstupuje složité úkoly. Toto však je pouze manévr navržený k zakrytí potenciálních chyb, nedbalosti nebo selhání.

Hlavní příčinou, proč zůstávají komplikace ve společnostech daleko vzdálených hodnotám Koránu nevyřešeny je, že lidé nejsou dokonce ani schopni si poradit se svými osobními problémy. Ten, kdo nelne k principům islámu je unášen vlastními přáními. V tomto smyslu se pouze snaží uspokojit vlastní tužby a vůbec se nezajímá o práci pro dobro společnosti nebo jednotlivců. Při všech událostech připisuje krajní důležitost svým vlastním zájmům a vyhýbá se upadnutí do problémů, utrácení energie a peněz nebo podstoupení odpovědnosti pro dobro ostatních.

Dokonce i těch nejtriviálnějších, snadno řešitelných problémů se každý zbavuje. Všichni se snaží zapůsobit na druhé, vetřít se do přízně nadřízeným, propagovat svoje stanovisko nebo chce být přinejmenším tím, kdo má "poslední slovo." Takové osobní komplexy a očekávání nakonec způsobí, že člověk selže v poskytnutí řešení. Hlavní příčina, jež se skrývá za neschopností lidí nežijících podle principů náboženství, dovést věci k uspokojivému závěru, je uvedena v následujícím verši:

.... Jsou-li mezi sebou, je statečnost jejich velká a ty je pokládáš za sjednocené, avšak srdce jejich jsou rozdělena. A to proto, že jsou to lidé, kteří rozumně neuvažují, (Súra al-Hašr: 14)

Jeden často vidí takové příklady v diskusních pořadech v televizi. Účastníci debatují o tématu hodiny, někdy až do časných ranních hodin. Jelikož každý má sklon polemizovat, existuje obecná neshoda. Účastníci mohou chápat, že to, co mají ostatní na mysli je skutečně pravda, ale jejich pýcha jim brání to přiznat a tak prostě cítí potřebu druhé ponížit a dokonce se otevřeně postavit do opozice. Tak je tomu proto, že nezáleží doopravdy na tom, najít pravdu, ale být tím, kdo pravdu říká, nebo-li jinak řečeno být tím, kdo učiní poslední rozhodnutí. Ti, kdo polemizují, zacházejí do mnoha drobných detailů jen proto, aby byli uznáváni pro své znalosti. Hlavním smyslem je chopit se jakékoli příležitosti vypadat šikovně a znale. Často se odchýlí od hlavního tématu a až o několik hodin později si uvědomí, že nedospěli k řešení. K našemu překvapení během těchto diskusí vyvstane jen více komplikací, sporů a rozdílných hledisek. Ve skutečnosti jejich cílem vůbec není nějaké řešení hledat. Vyvíjejí a hledají útočiště v marných filosofiích, držíce se toho, že na čem záleží je debatovat, vyjadřovat a vyměňovat si názory. Myslí si, že je naprosto přijatelné nedospět k žádným řešení po dlouhých hodinách diskuse. Nadto to shledávají dokonale normálním.

Věřící na druhou stranu jsou si vědomi, že Bůh všechno zaznamenává, zůstávají moudří, svědomití a uvážliví za všech okolností. Dělají nejpříhodnější rozhodnutí a nacházejí nejlepší řešení. Hbitě o věcech rozhodují a nejsou bržděni překážkami, neboť jsou vedeni nejlepší morálkou, silným pocitem odpovědnosti a schopností myslet věnovanou jim Koránem. Oni "záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují." (Súra aš-Šura: 38) Pokaždé si zvolí možnost, která se nejvíce zalíbí Bohu. Nikdy se neodchýlí od spravedlnosti a správnosti, přestože to může být v rozporu s jejich osobními zájmy a touhou po sebeuspokojení.

Pouze službou Bohu a očekáváním odměn od Něj se věřící nesníží k tomu, aby čekali schválení od ostatních, dosáhli v jejich očích konkrétního postavení, byli jimi oceňováni, upoutali jejich pozornost nebo se předvedli. Proto při každém rozhodnutí, které zaujmou neustále dostávají podporu, pomoc, inspiraci a požehnání od Boha.

Majíce hluboký strach z Boha a jsouce puntičkářsky poslušný Jeho omezení vede věřícího ve cvičení v rozlišování (Súra al-Anfal: 29) aby tak dospěl k nejpříhodnějšímu rozhodnutí a řešení. Majíce tento strach a vytrvale dodržujíce Boží přikázání je mu dáno "východisko" od Boha (Súra at-Talaq: 2), a "tomu Bůh věc jeho ulehčí." (Súra at-Talaq: 4)

Islámská Morálka Učí Člověka Aby Důvěřoval V Boha

Duše těch, kdož nejsou svolní podřídit se vůli Boha a žít podle principů islámu, jsou vždy pesimistické, vzdorné a sklíčené; to, co je postihuje, považují za výsledek čiré náhody. V průběhu svých životů trpí pocity tlaku, nejistoty a neklidu. Na rozdíl od věřících nemají výhodu spolehnutí se na Boha a vědomí, že všechno se vyvíjí, jak bylo předurčeno Bohem. Nejsou si vědomi, že dobré i nemravné, vše se odehrává z dovolení Boha, aby člověka v tomto světě zkoušel a že mohou dosáhnout pokoje pouze pokud jednají podle Božích příkazů. Takto trpí následky svých voleb a trpí zármutkem v každé životní situaci, bez ohledu na to, zda je důležitá anebo bezvýznamná.

Tito lidé berou své každodenní zážitky tak vážně a zkoumají monotónní události, zacházejí s nimi, jako by to byly nejdůležitější události na světě. Takto, když se věci nevyvíjejí, jak by se jim to líbilo nebo jak to plánovali prostě projevují negativní postoj. Jsouce sráženi pesimismem okamžitě upadají do beznaděje a považují to za neštěstí, které je postihlo. Mezitím se cítí frustrovaní a nemohou nalézt cestu ven. Pokud je potká podobně nepříjemná událost, potopí se v zoufalství a křičí a dokonce naříkají. Při faktu, že se neodevzdávají Bohu, nemohou pochopit, že každá událost se objevuje pod Jeho kontrolou.

Podle denních událostí jsou jejich nálady jako horská dráha. V tomto životě existuje mnoho drobných detailů, které je znepokojují. Tráví své dny, a dokonce celé životy, ve smutku a lamentování. Tento postoj nespoléhání se na Boha se projevuje v každodenním životě za všech okolností a vskutku po celý život.

Například pro ženu v domácnosti jsou životní priority omezeny na rodinu, domov a domácí práci. Pokud se setká s problémem, s nímž si neporadí, nikdy nepomyslí, že to je událost odehrávající se z dovolení Božího a že v ní nakonec musí být nějaké dobro. Pohlíží na triviální událost jako na neštěstí a chápe to jako křivdu. Tato drobná událost ji přiměje bědovat a způsobí, že upadne do depresivní nálady. Jenže to, co ji trápí, je pravděpodobně jen jídlo, které zapomněla na sporáku nebo pokažený vysavač. Avšak neodevzdávajíce se Bohu a nežijíce podle principů náboženství, shledává i ty nejprostší problémy velkým zdrojem smutku.

Tatáž mentalita charakterizuje jejího manžela, manažera společnosti, který má tytéž potíže ve svém obchodním životě. Má za to, že to, co rozrušuje jeho ženu doma, jsou jen menší těžkosti. Jenže podle něj jeho vlastní záležitosti jsou zásadní důležitosti. Selhávajíce v pochopení, že každá událost se objevuje pod kontrolou Boha, taková osoba postrádá pozitivní postoj a psychologicky se stává ustaranou. Totéž platí pro děti, které žijí v prostředí, kde se nectí náboženské hodnoty. V jejich světě omezeném školními zdmi jsou velmi posedlé svým školním životem, který trvá 10 až 15 let. Těžko překonají zoufalství po jediné neúspěšné zkoušce, dokonce i po získání významného počtu jedniček. Největší starosti jim dělají přátelství a popularita. Pesimismus, beznaděj, selhání při hledání řešení a stěžování si jsou z většiny odkazem rodičů a lidí, které důvěrně znají. Toto zůstává jejich permanentní náladou. Jenže jedinou příčinou pro tuto náladu je jejich nelnutí k principům náboženství. To, že neznají svého Stvořitele a nespoléhají se na Boha, jsou dalšími důvody jejich zoufalé situace.

Ve společnostech, kde nejsou opatrovány náboženské hodnoty, právě tak jako výše popsaní lidé žijí v konstatním pesimismu a beznaději, myslíce si, že mají ty nejdůležitější problémy na světě, ti, kdo zaujímají ve společnosti uznávané postavení, podobně trpí stejnou zasmušilou náladou, když setkání v životě nesplní jejich očekávání.

Avšak člověk se nikdy nepotřebuje potápět do deprese a skleslosti, pokud uvádí do praxe řešení nabídnutá Koránem kdykoli se cítí frustrovaný a má na paměti, že něco pozitivního bylo rozhodně vytvořeno Bohem ve zdánlivě negativní situaci. Příchylnost k morálce islámu vymaže všechny druhy pesimismu a pocitů selhání. Jedinec pak považuje každou věc za drobnou a bezvýznamnou a na cokoli, co jej zasáhne, nahlíží z pozitivního směru. Tento postoj přináší pokoj jak v osobních tak ve společenských oblastech života.

Din ahlakının yaşanmadığı toplumlarda hüzün, gözyaşı, stres, sıkıntı, öfke ve bunalımlar birbirini izler. Oysa herşey Allah'ın kontrolü altındadır. Bu gerçeğe iman eden insanlar için kötülük diye bir şey yoktur, herşey onlar için hayırla sonuçlanacaktır. İnkar eden insanlar ise üzüntü duyup, öfkelendikleri olayların ne kadar anlamsız olduğunu ölüm ile karşı karşıya geldiklerinde anlayacaklardır.

Při věrnosti morálce islámu nikdo nevidí události jako pouhé výsledky náhody nebo shody okolností. Berouce v úvahu, že každý incident se odehrává jako předurčený Bohem, jednotlivec usiluje porozumět smyslu stvoření spočívajícího za událostí a poselství, které Bůh předává lidstvu.

Proto tam, kde náboženské hodnoty převažují, nikdo neříká slova "kdyby jenom". Nikdy neuslyšíte prohlášení jako, "Kdybych včera nešel, tohle by se nestalo… Kdybych se nepřihlásil na tuhle školu, mohl jsem jít studovat do zahraničí… Kdybys přišel dřív, mohl jsi ho vidět… Proč jsme jeli po této cestě? Je tu zácpa… Kdybych si tě nevzala, mohla jsem si užít mládí… Kdybych si neoblékla tyto šaty, nezničila bych si celý večer… Kdybych nikam nešel, nebylo by mi špatně… Kdybych necestoval, neměl bych nehodu…Kdyby šla k jinému lékaři, uzdravila by se dříve…Kdyby nenastoupil do toho letadla, mohl být naživu." Lidé utrácejí své životy zapomínajíce na Boha a bez ohledu na náboženství často říkají "kdyby jenom" a nakonec řeknou totéž na věčnosti. Dozajista však bude tato lítost marná:

Kéž bys je mohl vidět, až postaveni budou před oheň pekelný a zvolají: „Kdybychom se mohli vrátit, věru bychom pak již neprohlašovali znamení Pána svého za lež a stali bychom se věru jedněmi z věřících!“ (Súra al-An'am: 27)