Když cestoval na trajektu v horkém počasí, Džalal nejraději ze všeho seděl na palubě. Takto viděl moře zblízka a mohl se snadno rozhlížet kolem dokola. Jednoho dne se Džalal s matkou nalodili na trajekt. Hned vyšel a posadil se nahoře na palubě. Skupina racků sledovala trajekt, jako kdyby spolu závodili. Rackové předváděli skvělé představení, vířili a kroužili ve vzduchu a bojovali vzájemně o kousky chleba, které jim házeli cestující.
Jeden z racků pomalu klouzal dolů a přistál na sedadle vedle Džalala.
"Jak se ti líbilo naše letecké představení?" zeptal se. "Všiml jsem si, že nás pozorně sleduješ. Jaké je tvé jméno?"
"Moje jméno je Džalal. Ano, opravdu se mi líbilo pozorovat váš let. Vidím, že můžete zůstat ve vzduchu, aniž byste mávali křídly. Jak to dovedete?"
Racek pokýval hlavou. "My rackové se stavíme po směru větru. Dokonce i když je nepatrný vítr, stoupající vzduch nás zvedá. Využíváme tohoto pohybu a dovedeme urazit dlouhou vzdálenost a přitom vůbec nemávat křídly."
"Pohybujeme se vzad a vpřed uvnitř mas vzduchu stoupajícího od moře," pokračoval. "Tyto proudy znamenají, že máme pod křídly vždy vzduch a to nám dovoluje zůstat ve vzduchu, aniž bychom spotřebovali příliš mnoho energie."
Džalal si pořád nebyl jist, že tomu rozumí: "Viděl jsem tě ve vzduchu, aniž bys mával křídly, jako kdyby jsi tam byl zavěšený. a toto všechno dokážeš tím, že se přizpůsobuješ směru větru? To chápu, ale jak vypočítáš sílu větru a ze kterého směru přijde?"
"Pro nás je nemožné to dokázat na základě našich vlastních znalostí," začal racek. "Když nás stvořil, Alláh nás naučil, jak létat a jak viset ve vzduchu bez maření energie. Toto jsou příklady nám dané, abychom si mohli uvědomit Alláhovu existenci a porozumět Jeho moci."
Což neviděli ptáky podrobené Pánu v prostoru nebeském, kde nikdo je nepodpírá kromě Boha? Věru jsou v tom znamení pro lid věřící! (Súra an-Nahl: 79)
Džalal myslel na další otázku: "Ano, ty zůstaneš zavěšený ve vzduchu jako kdyby na struně... Abys byl toho schopen, musíš umět matematiku velice dobře a musíš umět dělat podrobné výpočty, ale to děláš bez problému od chvíle, kdy jsi poprvé vzlétl, viď?"
"Rozhodně," souhlasil racek. "Náš Pán dal každému tvorovi vnuknutí, které potřebuje. My všichni děláme to, co je nám řečeno, abychom dělali. Nikdy nezapomeň, že Alláh objímá všechno a drží všechno pod svou kontrolou. On je Pánem všech věcí. O tom najdeš v Koránu nespočet veršů. Trajekt se už blíží k pevnině, a já letím, abych se přidal ke kamarádům. Uvidíme se..." Džalal sledoval, jak jeho nový kamarád odlétá do dálky a je stále menší a menší.
Když dorazil domů, Džalal, vyhledal v Koránu verše o tom, jak je všechno pod Alláhovou kontrolou. Nalezl to v súře Húd a ihned se verš naučil zpaměti:
Slyšeli jste někdy o ptákovi jménem tabon? Když mají tito ptáci kuřata, je to vždycky sameček, kdo se o ně stará. Nejprve matka vyhrabe velkou jámu, do níž naklade vejce. Potom, co vejce naklade, samec musí udržovat v hnízdě teplotu 92 stupňů Fahrenheita (33 stupňů Celsia).
Aby změřil teplotu v hnízdě, samec strká svůj zobák do písku, který ho zakrývá, užívajíc svůj zobák jako teploměr. Pták tuto činnost znovu a znovu opakuje. Pokud teplota v hnízdě stoupne, ihned otevře vzduchové otvory, aby teplota poklesla. Ptačí zobák je tak přesným teploměrem, že pokud někdo hodí na hnízdo hrst písku a teplota stoupne o nepatrný kousek, pták to dovede poznat. My taková měření umíme provést pouze teploměrem, a přesto to taboni dělají po staletí bez nejmenší chybky.
Je tomu tak proto, že Alláh je naučil všemu a je to Všemohoucí Alláh, Kdo stvořil zobák s citlivostí teploměru.
